Srpen 2008

Vyrábím věci na přání

31. srpna 2008 v 14:43 | Pawja
Tak v mnoha blogech blogaři takto projevují svůj talen. U mě je to spíše zaujetí pro vyrábění. Pokud máte také zájem o něco takovéo, tak mi dejte vědět do komentíků.
Vyrábím:
  • klikací ikonky - buď jenom vsazení do blogu aby to klikalo nebo komplet i se vzhledem
  • avatarky
  • vzhledy - ale to jen možná, pře to dává velkou práci
  • Bannery - ale s tím začínám, takže to je spíše taková zkouška
  • a možná další věcičky, o které si řeknete
Požaduji:
  • Popis toho, jak to má vypadat- barvy, velikost, písmo (důležité hlavně u vzhledů!!!)
  • možná se tam někde cvyskytne moje méno či odkaz na log, aby byla nějaká ta odměna fo me
  • možnost odmítnout! Někdy se mi do toho nebude chtít, nebo váš návrh pro mě bude moc těžký a nebo moc nechutný... víte co tím myslím

Tak, těším se na naší spolupráci :)


ikonka pro Kajushku

31. srpna 2008 v 14:23 | Pawja |  Mé umění
Měla jsme jednu objednávku na ikonku. Měla být s TH to se mi povedlo. Není to extra extra ale mě se to líbí a doufám, že i Kajushce se to líbit bude. Pokud máte někdo další zájem, tak dejte vědět. Paa

mám ikonku

30. srpna 2008 v 23:14 | Pawja |  blog
Tak.. udělala jsme si ikonku-klikací samozdřejmě. Vlatní výroba, vlastní vsazení do blogu. Ono to není tak težké a pokud někdo chcete také udělat, tak stačí říct. Tak tady je. Nejní to žádné veledílo, ale svůj uděl plní. Předpokládám, že to budu neustále měnit xD

Nový vhled- béžovo modro něco xD

30. srpna 2008 v 21:33 | Pawja |  blog
Už jsme udělala nový vzhled! Proč? Pře ty ostatní se mi nelíbily, moc jednoduché, moc tmavé, moc nemoderní to bylo. A z tohodle jsme naprosto odvázána! Dělala jsme taky na tom dost dlouho. Tedy na tom záhlaví a zbytek už byla hračka. Přečetla jsme si pár rad pro blogaře, takže už nemám rámeček kolem obrázku a taky jsme začala používat Brushe. Nebo jsme přišla na to, k čemu jsou dobrý- a jsou dobrý! Takovýhle podobný vzhled měla jedna holčina na blogu a mě to upla uchvátilo! Měla tedy jiné barvy a to všechno ale jistá podobnost v tom bude. Takže by se dalo říci, že jsme to od ní převzala. Tímto bych se jí také chtěla omluvit, ale není jediná, kdo takovýhle vzhled má. No ale už dost řečí, mám ještě v plánu udělat pár věcí v tom vzhledu, takže názory na ten vzhled prosím do komentářů. Děkuji všetečně.
Čao přátelé

Hrála jsme si se sebou

29. srpna 2008 v 12:38 | Pawja |  Mé umění
Včera, pozdní potemnělý pokoj, tak půl jedenácté k večeru. Pavla se spokojemně nudí, tak vymýšlí kraviny. Přemýšlí o jogurtech z toho nemůžřu ještě teď xDD, debatuje s přáteli ae nuda přetrvává. Najednou se v té její kudrnaté hlavince zrodí nápad. Nelení a hnedle se zelní. Ne že by byla nějaký květák ale jejích očích se objevil zelený jas, připomínající oslnující záři, když přistávají její příbuzní z TuáGrie. Zapne si PhotoFilter, vyhledá dostačující fotku a už jede! Nejdřív jí přidala barvičky, protože originál byl krapet už zašlá za roh xD, a poté si začně hrát s očkama. Změní barvu a tak. Ostříhne fotku a pak hledá něco, čím by to zdokonalila a dodala tomu nadnormálnosti proti normálnosti. Napadne jí ozdůbka, kterou si chce dáti už dlouho. Původně to mělo býti v pupíčkua to taky bude!! ale tam jí odradila doba hojení, takže si usmyslela, že si dá také k pusince. Bude jako Petruška, která to však bude míti na druhé straně. No a pak dodala koneční efekt a výsledek je hotov. Zde vám předvede origošku, pak uprevenolu barvičkami a nakonec výsledek!

U splavu na kupách a avatarky

28. srpna 2008 v 21:39 | Pawja |  Fota
První set je ze dne, když jsme přijely s Marp z tábora. Což znamená, že jsou ze 9. srpna. Takže krapít prošlí ale jíst se to dá. Teda koukat se na to dá. Ikdyž naše obličeje se za tu dobu táák změnili. Zezelenali, což se jogurtům co projdou stává. Teda jogurty normálně nepocházej, pře nemají nohy ale to jsme se do toho už moc zamotala. Ale třeba kdyby vymysleli nožiščky pro jogurty,... v hlavě rozvýjim další keci na toto stupidní téma.
Další set jsou avatarky. Tedy původně to byly složené fotografie ale já to budu prezentovat jako avatary, pře prosti příznačnější název pro to nemám.

Skunk Blaster - ( jak skunkové prdí)

28. srpna 2008 v 11:19 | Pawja |  Hry
Taky krávovinky jako ten ježek ale u toho se i já natlemim. Ty tchoříci jsou mrtě moc roztomilý a samostatnej princip hry se mi líbí. Ale nemůžu pochopit, že já, když udělám svůj rekord 99, tak jak oni můžou udělati 181 nebo tak nějak! Prostě nechápu. Ale samozdřejmně, až to začne hrát Petruš, tak bude Roveň opět nahoře, díky jejímu exelentnímu výkonu v ježkově skoku!. Gratulujeme Pet, a nyní zkuste další krávovinku, na kterou sjem narazila.
Popis hry: V této hře jde o to, vhodně umístit prvního tchoře do pole tak, aby si následovně prdl a ostatní tchoři narazili do jeho obláčku prdu a pak také začali prdět. Tím vzniká řetězová reakce. Cílem hry, je dosáhnout 10 lvl s co největším skore. V levo dole je váš stav a počet, který musíte za jednotlivý lvl dosáhnout, aby jste postoupili dále.

Jak se já obléknu do značkového

25. srpna 2008 v 13:37 | Pawja |  About me
Takže, každej den su na Coreshopu a neustále to projíždím a pořád narážím na něco, co chci chci chci mít ve svém šatníku. Abych vám ukázala, jaký mám vkus, projela jsme skoro všechny rubriky a vybrala si takovéto oblečení.
Moje neoblíbenější značky jsou: Emily, The Nightmare Before Christmas( NBC)
Takže, toto je moje nejvíc líbit Mikina- neprojela jsme ale celou složku, ale tahle se mi zatím líbila nejvíc
Od- NBC

Marp, Pet, Paw,Luc- u nás a venku

23. srpna 2008 v 19:31 | Pawja |  Fota
Myslím si, že jsme se nudily a proto jsem vyrazily k nám se fotit. My teď máme tak stršně aktivit, že ani newíme co máme dělat. Takže jsme fotily ano, to už jsme říkala. Hm. Newim co bych Vám k tomu více řekla. Čustě
-poza special for Luc- aby vypadalal větší

Proč tu nejsem tak často, jako předtím a tak dále

23. srpna 2008 v 14:48 | Pawja |  blog
Hm už je to tak přátelé- zanedbávám Vás! Je mi to srdečně líto, ale právě jsem si od Marpy pučila The Sims 2. Není to poprvé co to hraju, takže buduju rodinu. Ale dneska! Ema matkase vyspala s Lukem chlap a čekají spolem dítě. Ono se ale už narodilo. A není jedno. Jsou to dva kluci!! To se dá zvládnou, chtěla jsme totiž hodně početnou rodinu tak8-10 dětí pře mě to baví ale... ty krávy Ema ta jejich matka a Hermiona jejich pubertální sestraprostě nenehcají Rycharda vyrůst! Kryštof už je asi 5 hodin batole a chudák malej Rychard porád ne! A to to měl být můj oblíbenec! Takže jsme se na to vyprdla. Naštvala sjem se, zanadávala jsme si a šla jsme na net. S Marpo vybíráme boty pro ní na Coreshopu a nemůžem vybrat a já si zase čmářu na papír slova typu: Bobek, Motherlode kod na peníze v SimsWindows a tak dále. Takže tohle má být omluva za tu nepřítomnost, že su tu nebyla. Jo a taky ze včera na dneska jsme spali u kámoše ve stanech a bylo to nejlepší spaní co bylo.. proč si nechá pro sebe a ty, kteří tam byli xD.
Tak Hou hou přátelé

New vzhled- Fish

20. srpna 2008 v 22:25 | Pawja |  blog
Takže z nudy jsme udělala něco jinýho. Pořád to vypadá jako moje práce, ale na pár dní zase něco jiného. Obdivuji anet, která pokaždé ztvoří něco jiného, originálního, nádherného. Bohužel, Bůh tento talent mohl dát jen jednomu člověku ze 100 a já byla si až 2. Nuže ned se s tím nicht dělat, tak si musíte vzyknout na toto... Nápad vznikl ze náhlého vnuknotí, hezkého obrázku rybky. Hledala jsem tam pak něco výs happy a vyhrabala jsem toto. Našla jsme však ještě jeden o nice obrázek, který je šupr ale nehodí se sem a mě se nechtělo dělat vzhled z něho. Takže se košujte tímhle a čustě bustě.
NÁDHLED VÁM NEDÁM, PŘE TEN DEMENT NEFAKÁ... NAZDAR.

Skoro

19. srpna 2008 v 22:26 blog
Přidala jsme pár článků z Magiie staré. Jak jsem to udělala? Víte, to je nadlouhé povídání. TI CO NEVĚDÍ, MÁ STARÁ MAGIE JE SMAZANÁ. Krapet mě to povzbudilo a jak jsme napsal, Povcítila jsme absolutní štěstí. To pak krátce vyprchalo, když jsme musela asi 60 článků převádět. Výsledek mé práce je takový, že v Musice, Zajímavostích, Knihách, Na stojáka a obě mé knihy jsou zaplněny články z magie. Bohužel, ztratila jsme drahocené fotky, které nemám v compu. Neměla jsme tolko odkládat.

Ježkův skok- hra

19. srpna 2008 v 21:52 | Pawja |  Hry
Ahojda. Rozhodla jsme se zahodit smutek a konečně bý já je to ale strašně těžký. Nijak mi nepomůžete to, že budu naštvaná, nebo že budud brečet nebo tak. Pokračuji, jako kdybyb se nic nestalo. Doopravým menu a bude všechno v cajku.
Když nemám co dělat i když mám co dělat tak hraju tuhle hru. Opravdu, ze začátku jsme byla strašný nemotora. Maximálně jsme vyskákala do výšky 45 a to je málo ale teď jsem machr. Právě teď jsme vyskákala do výšky 446 podlaží a c body 85 060. Vohužel je to žalostně málo na rekord. Aby jste mi věřili, zde máte obrázek . Aby jste věděli že jsme hodná, můžete si ježkův skok zahrát taky. Ježkův skok. Pokud se vám podaří vyskákat výše, dejte vědět :)
Jak hrát: Cílem hry je co nejvýáše doskákat po podlaží a při tom dosáhnout co největšího skore.Pohyb šipkamy a skákání mezerníkem- doporučuji ho stále držet.
Obrázek hry

Nikdy nic nebylo- sto zvířat+ text

19. srpna 2008 v 21:46 Musica
ÁÁÁ písnička, kterou jsme poznala na táboře. Jsem kdysi nějak nevěděla že existuje něco jako SKA, a že se na to nejlépe paří na diskotékách. Každý snad umí poskakovat jak tatar a mávat kolem rukama. Strašný zábava je i to, když na refrém začnou všichni vykopávat a to je pak maso, když se pokopete. To právě se dělo na táboře.
Poprvé, když jsem ji slyšela na disco trysko, tak jsme si zapamatovala asi 2 slova- Nebylo nic-. Když nám ji pak pustili na rozcvičku, už jsme uměla refrém, a když jsme si ji pak broukaly s Anič, tak mě naučila další kousek, a teď to já i Marp ovládáme skoro dokonale. ÁÁÁÁch



4.kapitola - 2

19. srpna 2008 v 21:33 Moje kniha
Zazvonilo a do třídy velkolepě vešel náš třídní. Opravdu jsme měli štěstí, že jsme chytli právě jeho. On byl takové velké dítě. Pořád by s námi někam jezdil a na učení by kašlal. Pořád tvrdí, že škola nám nakonec stejně k ničemu nebude a pokud se nestaneme učitelem tak že vědět vzorec aminokyselin nám tím pádem bude úplně k prdu. Taky je hodně extravagantní takže klidně by přišel do školy v růžových plavkách a klobouku a nepřipadalo by mu to divný.
Na začátku roku nám řekl, že pokud nebudeme mít žádné velké průsery, takže nám většinu chemie odpustí a kdykoli to bude možné, budeme jezdit do zábavních parků. Nejdřív se všichni smály ale když jsme hned týden na to jeli do velkého bazénu, všem pusa sklapla.
Hodil svou tašku s věcmi na stůl a vytáhl židli doprostřed stupínku a sedl si na ní. Přejel celou třídu pohledem a zastavil se na mě. Chvilku přemýšlel a pak hlasitě vykřikl.
,,Ketherin! Jak si nám chyběla! Co tvoje postižení?" měl příjemný hlas a když jsme ho poprvé slyšela, myslela jsme si, že dabuje filmy. Nebyl ani nijak ošklivý ale moje věková kategorie to nebyla.
,,Už to nebolí." řekla jsem a lehce jsme se usmála.
,,O tolik věcí si přišla když si ležela doma v posteli. Opravdu to tu bylo zajímavé." Při těchto slovech se mě pokusil přehlídnout a spočinou zraky na Filipovi. ,,Ale nyní si tu táááákže tě mohu přestavit."čiperně vstal a přiběhl na místo mezi mnou a filipovou lavicí.
,,Vztyk mladý muži." řekl Filipovi, který protočil panenky ale vstal. Pan profesor Stráncký mi podal paži ve snaze mě zvednou. Já ale se opřela o lavici a postavila se sama.
,,Takže Ketherin toto je Filip Dajer. Filipe tohle je Ketherin Isrová." Filip mi podal ruku a zatřásl s tou mou.
,,Pravý gentlaman ručku políbí." podotkne jen tak mezi řečí Stráncký a přitom se usměje.
,,Ostatním ruku nelíbal tak proč jí?" vypískne jedna moje spolužačka. Předpokládám, že taky zabouchlá do Filipa.
,,Kdyby měl líbal ruku všem, pusa by mu upadla." řekne na to Petr a pár lidí ze třídy se uchchechtne.
,,Já nepotřebuju líbat ruku." řeknu rychle a svou ruku odtáhnu z té Filipové.
,,Mno tak to je tvůj názor." řekne s ušklebkem Filip a pak koukne na Stánckého. ,,Už si můžu sednout?"
,,Jo posaď se." kývne hlavou učitel a odběhne si zase sednou na svou židli uprostřed stupínku.
Co tomu Filipovi jako je? To mu už vadí i to stát vedle mě? Copak jsme mu něco udělala? Nerozumím mu. A to že je to můj názor, to mělo být jako co? Hlavou se mi začali honit otázky a neznala jsme na ně odpovědi. Chtěla bych si s Filipem normálně promluvit ale to já nedokážu, protože jsme na něj naštvaná a taky zamilovaná takže kdyby jsme spolu mluvili, ze mě by nevypadlo nic rozumného a pořád bych sebou ošívala a krčila se, jak mi jednou řekla moje bývalá spolužačka, když jsme se bavila s jedním bývalým spolužákem, který se mi zrovna tu dobu líbil.
,,Takže chemii asi zvládáte takže se zabereme do hovoru na téma příštího výletu do Zoo ." říkal mezi tím náš učitel. Třídou se ozvalo povzdechnutí a potom se začalo živě konverzovat s učitelem a taky mezi lavicemi. Nikdo do zoo nechtěl, protože každý argumentoval s tím, že to je pro malý děti a ne pro 15. nebo někdy i 16. leté lidi.
Tyg se zahovořila s učitelem, na kterého mluvila přes polovinu třídy a já jsme hledala někoho, kdo by mluvil se mnou.
Otočila jsme se , jako že na Petra ale ve výhledu byl Filip. Usmál se na mě a předklonil se na lavici tak, aby mohl být ke mě co nejblíže a přitom mohl šeptat.

4. kapitola- 1

19. srpna 2008 v 21:33 Moje kniha
IV. kapitola
Naprostým zděšením jsem se nemohla ni hnout. Stála jsme jako přimražená na místě, vedle mě postávala Tyg a jenom nesouhlasně koukala a oni dva se v pohodě oblizovali dál.
Zdálo se mi, že se kolem všechno zastavilo, abych si ten pohled mohla užít dosytosti.
Chtěla jsme dát Filipovi facku, ale v podstatě jsem k tomu neměla důvod. On si se mnou ani nezačal takže nemělo smysl vyšilovat. Krev se mi začala vařit a já začala strašně litovat toho, že jsme sem do té blbé školy vůbec šla.
Najednou se ty dva od sebe odlepili a Nicola se slastně usmála ale Filip se podle mého názoru tvářil překvapeně. Asi čekal že to oblizování bude trvat ještě další den. Nikola mávla a zalezla do třídy.
Filip tam stál a chvilku koukal do země. Pak zamrkal koukl kolem a taky zašel do třídy.
Jeho místo bylo hned za mnou. Bohužel. Před tímto skvostným výstupem bych plesala, jen kdyby seděl ve stejný řadě , ale teď jsme to spíš nenáviděla než milovala.
,,Ket si v pohodě, že jo?" zeptala se mě Tyg když Filip dosedl na své místo vedle třídního magora Tomáše.
,,Jo jsme v pohodě." řekla jsem, ale v pohodě jsme nebyla. Ruce jsme měla pevně sevřené do pěsti a celé tělo mi tak nějak stuhlo.
,,Hele nechceš jít přeci jen ještě domů?"zeptá se a sleduje můj bílí obličej.
,,Tyg, mám zlomenou nohu ne žádnou skřipku!"
,,Dobře jak myslíš, já jen... " zbytek věty nedořekla, protože taktně nechtěla připomínat tamtu situaci.
Ležérně jsem pohodila vlasy a vešla do třídy, kde mě uvítali dost trapným potleskem. K potlesku se přidal i Filip ale toho jsme si nevšímala. Usmála jsem se na Petra, který hlasitě pískal a přiběhl ke mě.

3. kapitola- 4

19. srpna 2008 v 21:32
****
Byl to snad nejhorší týden mého života. I když týden při svědění s neštovicemi nebylo taky moc příjemný, tohle bylo horší I když o mě máma pečovala jak jen mohla, raději bych byla zdravá a mohla chodit do školy. Celé mé soužení bylo totiž založeno právě na tom nechození do školy. Tenhle týden se tam totiž ukázal Filip a jak mě milá Tyg upozornila, Nicola se pustila do díla. Ale bohužel nejen ona. Všechny holky prý měli najednou zájem o toho nového hezkého, bohatého kluka. A já? Na mě si nikdo nevzpomněl a jedině tím, že jsem Tyg v pondělí zavolala jsem jí donutila si na mě vzpomenout. I když ona má stále ráda Petra, Filip prý není taky k zahození. Jak já tu sádru nesnáším.
Trvalo mě skoro dva dny donutit mámu, ať mě příští týden pustí do školy. Stále říkala, že doktorka to nedoporučuje, a že bude složité vycházet všechny ty schody ale já ji tak dlouho prosila a dělala psí očka, že svolila.
Pořád jsem ještě měla u sebe Davidovu občanku ale mámě jsme o ní neřekla. Už tak se mě pořád vyptávala kdo je ten David, který byl tak hodný samaritán a odvezl mě do nemocnice. Samozřejmě mi nevěřila, že jsem ho potkala poprvé a pořád mlela o tom, jestli spolu něco nemáme. Naštěstí jsme jí neřekla o tom, že mu je 20, protože jinak by tvrdila něco o antikoncepci a neplánoveném těhotenství.
Moje noha už nebolela tak strašně a vcelku normálně jsem chodila. Pokud tedy berete v potaz sádru a občasné pomáhání s berlemi.
V pondělí ráno jsem se normálně probudila, pracně si připravila a namáhavě se oblékla. Potom jsem si vzala tašku a pajdavě sešla dolů do kuchyně. Máma mi zatím připravila snídani, což nedělala už asi 5 let. Do školy mě odveze, protože nechápu, jak jinak bych se tam v tomto postiženém stavu dostala. Až nám skončí vyučování, zase se pro mě staví.
Snědla jsme musly, a dobelhala jsme se ven k autu, ve kterém už máma seděla a vyřizovala si nějaký hovor. Sedla jsem si dopředu do auta a jeli jsme.
,,Podle mě je to stejně špatný nápad. Jsi zraněná a pořádně nemůžeš chodit a to chceš jít do školy?" zeptala se máma.
,,Mami! Tohle jsme už řešili. Sama tvrdíš,že se musím vzdělávat tak mě nech." odpověděla jsme jí na to a sledovala ubíhající cestu vedle vozovky.
Ona na to nic hlasitého nedodala. Jenom zamručela něco, co by se dalo považovat za nesouhlas ale auto neotočila. Mámu přesvědčovat je někdy opravdu hračka.
Jeli jsem až jsme dojeli do města a jsem zastavili u velké světle oranžové budovy, což byla naše škola. Kolem se už spěchalo do školy jiní žáci naší školy. Vytosoupila jsem a máma mi podala hůl, s kterou jsme nyní chodila.
,,Pokud budeš chtít jít dřív domů tak mi zavolej. A prozvoň až vám skončí vyučování"řekla máma a sledovala mě.
,,Jo." řekla jsem netrpělivě. ,,Nejsem malá. Tak ahoj." rozloučila jsme se a zavřela za sebou dveře od auta.
Ještě jsem si všimla, jak se mamka usmála a pak nastartovala auto a zase se rozjela.
Otočila jsme se k budově. Konečně po dlouhým čekání jsme zase tady. Konečně uvidím Filipa!
,,Ahojky!" uslyšela jsme za sebou a rozpoznala jsme v tom Tygin hlas. Než jsem se stačila pohnout, přiběhla ke mě a objala mě.
,,Ahoj." řekla jsme do jejích hnědých vlasů.
,,Jů! Ty už jdeš do školy?" koukla na mojí sádru a zkoumavě natočila hlavu.,,To už můžeš jo?"
,,Říkala jsem ti, že i kdybych trpěla v příšerných bolestech, stejně bych do školy přišla." řekla jsme a pajdavě jsem vyšla směrem hlavní chod. Opírala jsem se na straně sádry o hůl.
,,Boj o kluka tě nutí co?" zeptala se kousavě Tyg a šla vedle mě.
,,Asi tak nějak." krátce jsem se usmála a společně jsem vyšli schody a zamířili jsme do patra, kde se nacházejí naše skříňky.
Kolem se zdálo, že se nic nezměnilo. Ne, že by mě to nějak překvapovalo , přeci týden nic nenadělá , ale stejně mi to tu připadalo nějak nový.
S Tyg jsme došli ke svým skřínkám. Zadala jsme svou kombinaci a vzala si učení, které budu potřebovat. Pak jsem pajdavě vyrazila ke třídě. Tyg mi celou dobu vyprávěla, co se děje. V podstatě její vyprávění spočívalo v tom, že se nic neděje.
Celá nedočkavá na Filipa jsme šla ke třídě. Bohužel moje nedočkání vyprchalo, hned co jsem ho viděla. Nedočkavost vystřídal vztek a zklamání. Stál totiž před třídou s Nicolou a líbal se sní.

3. kapitola- 3

19. srpna 2008 v 21:32 Moje kniha
Cestou do nemocnice jsem zavolala mámě. Ta nejdřív říkala, ať si nedělám srandu ale když jsme jí to odpřísáhla okamžitě zavěsila. Asi se vydala do nemocnice.
S Davidem jsme ani nemluvili. Mě noha opravdu bolela a on se asi snažil nevybourat. Měla jsem aspoň možnost si ho pořádně prohlédnout.
Měl na sobě džíny a černou bundu. Krátké hnědě vlasy mu sahaly do obličeje, který měl roztomile kulatý. Bylo na něm vidět, že už z klučičích let- a to i ze špeků- vyrostl , ale stále v něm zůstávalo něco dětského. Někoho mi připomínal, ale nedokázala jsme si vzpomenou koho. Měl tmavě zelené oči, které měly spíše barvu černé, ale ty zelené odlesky jsme přeci jen viděla.
Cesta nám uběhla docela rychle a příjemně. Aby nebylo tak tíživé ticho, David zapnul rádio, které bylo naladěno na mou oblíbenou stanici. Kdyby jsme byla doma, hned bych si zpívala ale teď mi to nepřipadalo moc vhodné.
,,Už jsme tam." upozornil mě asi po 5 minutách. Právě jsme vjížděli do brány před nemocnicí. Kolem prosvištěla jedna sanitka.
,,Díky, že si mě sem hodil." řekla jsem.
,,To je v pohodě, rád jsem se s tebou seznámil." krátce odlepil pohled do silnice a usmál se na mě.
,,Taky jsem tě ráda poznala. Ale mohlo to být za lepších okolností." lehce sem se usmála ale přepadla mě bolest v noze. ,,Au." řekla jsem tiše.
,,Raději tě předám už těm lékařům." řekl a zastavil na obrubníku kousek od vchodu do nemocnice.,,Dojdu ti pro vozíček." řekl
,,Ne já to zvládnu. Až tak se o mě starat nemusíš." řekla jsem zase já a otevřela jsem si dveře dřív, než stačil něco namítnout. Abych mu dokázala, že nejsem tak chromá, já idiot jsme se na tu nohu postavila. V tu ránu mnou projela ukrutná bolest. Vyjekla jsme a sesunula jsem se na zem. V očích se mi objevili slzy a kutáleli jsme se mi po obličeji.
,,Musím." pronesla David a zvedl mě na zdravou nohu a otřel mi slzy. ,,O jak ranivá je někdy pýcha."
,,Ještě se mi směj." řekla jsme naštvaně a popotáhla jsme.
On se jen ušklíbl a opřel mě o kapotu auta. Potom se otočil a zmizel v nemocnici.
Byla jsme naštvaná. Ne na něj ale na sebe. Chovám se jako idiot a to mi chce pomoc. Naštěstí se mi nějak extrémně nelíbí, takže nemusím mít strach, že se předním až tak moc ztrapním. To kdyby se jednalo o Filipa...
David se konečně objevil u vchodu a před sebou tlačil vozíček. Vedle něj šla sestra, která nevypadala moc štastně. Určitě jí táhlo na důchod a její pas nebyl zrovna nejtenčí.
,,Tady sestra mi nevěřila." řekl David a koukl po sestře. ,,Myslela si, že ten vozík chci ukrást."
Usmála jsme se. ,,Ty na to taky vypadáš." řekla jsme ironicky. Jeho klidný způsob chování a i jemné rysy jasně naznačovaly, že on by byl poslední, koho by z krádeže podezřívali. Ale jeden nikdy neví.
David mi přivezl vozíček až k nohám. Nasedla jsme na něj.
,,Já už se o ní postarám." řekla ta sestra a vystrčila Davida od řízení.
David jenom bezmocně pokrčil rameny. I když určitě nějakou sílu měl, proti téhle těžké váze určitě moc nezmohl.
,,Tak se zase někdy. A ať ti to dobře dopadne." kývl na mě a nasedl do auta. Poslední zamávání a odjel z prostorů nemocnice.
Koukla jsme na tu babku- pardón sestru- a nevině se usmála. ,,Bolí mě noha." řekla jsem a koukala na ní.
,,On mi to už řekl,"kývla směrem k bráně kudy David odjel. ,,Jedeme na rengen, máš sebou průkaz pojištěnce?"
Kývla jsem. Z té sestry šel i strach. Kdyby mi nebylo 16, tak bych se i opravdu bála. Nedivím se, že děti nemají rádi nemocnice zvlášť, když tam pracují sestry jako takhle. Zašátrala jsme v kapse pro peněženku a vytáhla jí. Bohužel společně s ní i Davidovu občanku. Dost pozdě jsme si uvědomila, že moje kolo má on v autě a já jeho občanku.
Sestra mezitím rozjela i s mým vozítkem do nemocnice. Sedět a vozit se je docela příjemné ale bohužel noha příjemná nebyla. Při každém zhoupnutí nebo poposkočení mě to v ní cuklo bolestí.
Začali jsme bloudit po nemocnici. Bloudila jsme spíš jenom já ale imaginálně. Sestra se totiž ve spletitých chodbách nemocnice vyznala a mě jenom bezstarostně tlačila před sebou.
Nakonec jsme zastavili v chodbě, kdy bylo asi 5 pacientů, který čekali na doktora jako já.
,,Až tě sestra zavolá tak jeď." řekla a koukla po ostatních. ,,Zařídím to, aby si šla přednostně." řekla a pak zaťukala na dveře ambulance. Vyšla mladá sestra. Chvilku spolu s tou ,mojí, sestrou klábosila a nakonec se dohodli, že další na řadu pudu opravdu já. Mladá sestra si ode mně vzala kartičku od pojišťovny a zmizla v ordinaci. Ta stará, která se o mě tak pečlivě starala mi neřekla ani ahoj a odešla z chodby, odešla z mého života.. No nebudu přehánět.
Těch pár minut uteklo jako voda. Než jsem se nadála, ta mladá sestřička vyvedla jednoho pacienta se sádrou na ruce ven a mě pak přivezla k sobě do ordinace. Dovezla mě až k bílému lehátku, na které jsem si s její pomocí vyšplhala a posadila se. Potom jsme s paní doktorkou vedli dost nudný rozhovor o tom, co se mi stalo a nakonec po rengenu, kterým jsme si prošla jsme zjistili, že moje srážka se žlutou pouliční lampou dopadla ukázkovou zlomeninou lýtkové kosti.
Nevěřila jsem, jak rychle to šlo. Hned co doktorka určila diagnózu mě zase položila na lůžko a pak donesla sádru. Různě mi to obmotávala a pak mazala sádrou. Mě se to dost líbilo ale občas mnou zase škubla bolest. Noha se nořila do tepla a to mi dělalo moc dobře. Po skončení procesu jsem se dozvěděla, že mám napůl chodící sádru. To znamená, že teď s ní nemám chodit ale že dostanu berle, které mi chůzi časem zjednoduší.
Potom mě sestra vyvezla z ordinace. Teď musíme počkat na mámu, protože prý musí dojednat nějaké věci ohledně pojistky a jak se o mě starat.
Ani jsme nemuseli dlouho čekat. Jen co jsme vyjeli z ordinace moje máma se přiřítila chodbou k nám. Nejdřív se usmála, protože jsem nevypadala nijak nemocně ale pak se podívala na mojí nohu. Tvář se jí zkřivila strachy.
,,Promiň mami." řekla jsem tiše.

3. kapitola 2

19. srpna 2008 v 21:31 Moje kniha
******
Od mámy jsme dostala přesně tolik peněz, kolik jsme potřebovala na nové šaty a jídlo v McDonaldu. Vzala jsem si na sebe jinou mikinu a vyrazila ven. Naše město jenom párkrát zažilo opravdovou zimu. Nikdy jsme sice neměli sníh ale teploty jsou tak kolem 10 stupnů ale pro nás je to stejnak zima. Vzpomínám si, jak mi jednou máma vypravovala, že když se sem do města přistěhovala byl sníh. Kvůli němu se sem prý nastěhovala, ale pak sníh roztál a dalších 18 let nebyl. Nojo , máme hold štěstí.
Mě to ani nevadí, protože já nemám ráda zimu.
V garáži jsme si vzala moje kolo a vydala se po kopcích dolů. Bohatá čtvrt a naše ulice byla od města vzdálená 2 kilometry, ale mě to nevadilo. Ráda jsem jezdila po kopcích nahoru a dolů a občas si i zajedu do lesa a bloudím tam.
Po 10 min. Jízdě jsem dojela do města. Nebyl skoro žádný provoz, protože většinou o víkendu se všichni ztráceli do lázní, bazénů, hotelů a různých dalších rekreačních center v okolí.
Když jsem dorazila na křižovatku tak jsem ani nemusela zatáčet, protože moje cesta směřovala do centra, což je stále rovně. Tohle je udělané kvůli boháčům, co bydlí nahoře na kopci. Přeci nebudou brzdit kvůli zatáčkám ne?
Šlapala jsme si na kole, kolem občas prošel nějaký ten člověk a přemýšlela. Je mi to trapné ale zase o Filipovi. Už jsem v podstatě přemýšlela jenom o tom samým a stále dokolečka, ale stejně jsem nedokázala myslet na nic normálnějšího.
Asi jsem byla hodně zadumaná, protože to bych si jinak všimla toho sloupu, do kterého jsme přímo vrazila. Byla to fakt děsná pecka a moje kolo se zhroutilo a já sletěla na zem. Odřela jsem si pěkně dlaně.
,,Au.... au, au a au" říkala jsem stále dokola a válela se na zemi. Štípalo a taky mě bolela noha.
Naštěstí, nebo taky bohužel, mojí srážku se žlutou lampu viděl nějaký kluk, který právě vystupoval z auta. Mohlo mu být tak 20 a měl krátký světlý vlasy. Zabouchl za sebou auto a přišel ke mě.
,,Jseš v pohodě?" zeptal se mě ten zachránce.
,,Vypadám snad na to?" zeptala jsme se já trochu útočně. Divíte se, když mám asi zlomenou nohu a celou hromady štěrku ruce?
,,Ne ani moc ne." lehce se usmál ten kluk. ,,Viděl jsem , jak si to té lampy napálila."
,,No to je štěstí." odsekla jsme mu na to.
,,Hele já se ti snažím pomoc. Teď se ukaž jestli ti něco není." řekl a začal mě zkoumat. Jindy bych se nenápadně bránila ale teď mi to bylo jedno. Ruce štípaly, noha bolela a ten kluk nebyl tak ošklivý. Ba naopak vypadal docela mile a přátelsky a neměl blbý řeči.
,,Bolí mě noha." přiznala jsem ochotně ale pokusila jsem se na ní stoupnout. V tu chvíli co jsem na ní dala trochu své váhy jsem se zase podlomila a zasténala bolestí. ,,Ááuu, bolí." zopakovala jsem.
,,Raději tě odvezu do nemocnice, aby tě prohlédli" řekl a vzal mě za levou ruku, která byla na stejné straně jako bolavá noha.
,,Ne já to zvládnu, zavolám mámě a ta mě tam hodí." řekla jsem ale s jeho pomocí jsme vstala a postavila se na zdravou nohu.
,,Mámě zavolej ale odvezu tě já . Stějně to máme tak nějak po cestě." řekl a už mě vedl k autě.
,,Počkej a jak mám vědět že se mnou máš jenom tyhle čistý úmysly? Co když jsi třeba násilník a za rohem v parku mě znásilníš?" to víte, četla jsem nějaký ty časopisy pro holky.
,,Nejsem násilník." řekl klidně a otevřel mi dveře na straně spolujezdce.
,,To by násilník říkal taky." odvětila jsem
Zavrtěl hlavou a opřel mě o auto. ,,Jmenuju se David a nedávno jsme se sem přistěhovaly. Právě jsem projížděl městem a hledal nějakou zábavu. Jestli chceš, ukážu ti občanku a můžeš si jí vzít dokud tě nepředám nemocnici. Platí?" sledoval mě svýma barevnýma očima. No fakt, měl je barevný a nechce se mi to říkal ale prostě barva byla taková, no prostě vyblitá. Oči hezký ale barva nic moc.
,,Tak dobře."natáhla jsem ruku, jako že chci tu občanku a i když on si asi původně myslel, že to vážně nemyslím, spletl se.
Vytáhl peněženku a dal mi do ruky svou občanku. Potom mi pomohl do auta. Pak se vrátil pro moje kolo a trochu nemotorně ho zavřel do kufru. Sám si pak sedl vedle mě, na místo řidiče.
Koukla jsme se na ten jeho průkaz. Opravdu se jmenoval David a opravdu se sem nedávno přistěhoval. No aspoň mi nelhal. To to pěkně začíná.

3. kapitola

19. srpna 2008 v 21:31 Moje kniha
III. Kapitola
Do dalších 4 dnů (konec týdne) věděli všichni a naprosto přesně, kdo k nám má nastoupit. Ale asi jenom já jediná, se zatím s rodinou Dajerů setkala a komunikovala. Tedy pokud nepočítáte různé náhodné setkání mých spolužaček. Všechno se většinou týkalo toho, že byli viděni, jak si Filip se svým otcem kupují jídlo a tak. Ale nejvíc mě dostala Nicola. V pátek přišla do třídy a okamžitě své partičce oznámila, že jí Filip pozval na rande. Prý, že jak byl z Nicoly nervozní, nedokázal to ani vyslovit (pozvání na rande) ale ona mu to ulehčila.
Je ale zvláštní, že před Matějem se o tom nezmínila a dál se spolu ,,muckaly,, o velké přestávce na chodbě.
Podle mě, když by to, co tvrdila byla pravda, stopro by se s Matějem rozešla, protože náš Matýsek je proti božskému Filipovi opravdu slabý odvar.
Bohužel, moje nadšení se stávalo den ode dne horší a nesnesitelnější. Strašně jsem po Filipovi toužila! Připadala jsme si jako pes, co ucítil hárající fenu a nedokáže za ní neběžet a nevykonat přirozenou psí potřebu. Tyg jsme se svěřila se svou touhou ale ona na mě jenom koukala, že to mě určitě zase přejde. Kéž by měla pravdu.
Dnes je sobota. Ležím na svém posteli ve svém pokoji. Náš dům je na kopci, pod bohatou čtvrtí a proto je tak obří. Naštěstí si ho kdysi máminina rodina koupila, takže nemusíme platit nájem, který by jsem z máminého platu sotva zaplatili.
Abych ho popsala. Máme přízemí a jedno patro a s tím i balkon směrem na zahradu, která je mimochodem taky dost velká a máme výhled, zkrs lesy, které se rozprostírají na celém kopci , na pár domů z bohaté čtvrti.
Když vejdete do našeho domu, nejdřív se dostanete do velké předsíně, z které máte přístup do všech místností v dolních patrech. Po pravici velká kuchyň zbarvená do modro bílo černé.
Po levici zase obývák se zabudovaným krbem. Naproti vchodu je koupelna. A vedle ní je naše pracovna s počítači a knihovnou. Tam se většinu dne máma zavírá a pracuje si na svých článcích a nebo na své nové knize. Naproti pracovně je místnost, kterou nikdo nevyužívá. Jsou v ní jenom staré koberce, nepoužívané oblečení a tak podobně. I dveře jsou nenápadně zastrčené za schody, které vedou nahoru do 1. patra.
Když po schodech vyjdete, ocitnete se ve zmenšené verzi spodního patra. Tedy ne, že by tam taky byla kuchyň, ale místnosti jsou stejně uspořádané ale menší. Na schody navazuje odpočívadlo, na kterém je gauč a různé květiny a rybičky. Je vedeno kolem výklenku schodů, který je poměrně veliký. Naproti schodům je koupelna, kterou používáme nejčastěji. Z jedné strany vedle ní je pokoj pro hosty a z druhé je jakoby druhý obývací pokoj. Z jedné strany je potom můj pokoj, a naproti němu je pokoj mámy.
S mámou máme takovou dohodu, že já nesmím k ní a ona ke mě. Tedy jako, když majitelky místnosti nejsou v dosahu. Máma tohle pravidlo zřídila poté, co jsme jí vyrabovala o vánocích skříň, protože jsme hledala dárky.
Celou dobu co jsme se válela na svých červeno-modrých peřinách, jsem přemýšlela, co budu dělat. Tyg se někam zdejchla s rodiči a vrátí se až v neděli. Petr si vyrazil někam se svými kámoši a mě (protože jsem holka) samozřejmě nevzali. Kdysi, bych strašně toužila v té partičce být, protože do ní patří i Matěj ale teď.... Zase mi myšlenky sklouzly k Filipovy. Za celý den na něj myslím nejméně 22 hodin. A to počítám i spánek. I máma mi teď pořád říká, že nevypadám na to, že vnímám. Včera jsme se dívali Auta-kreslený film- a já nevnímala, i když ten filmeček úplně zbožňuji. Už v devět jsme šla spát, ale usnula jsem stejně až někdy kolem jedné. Když tak uvažuju, co ten kluk se mnou dělá teď, co to se mnou bude dělat, až bude chodit do školy a já uvidím, jak si něco začíná s Nicolou?
Zvedla jsem se z postele a vyšla z pokoje. Ze spodního patra jsme slyšela jak si máma s někým telefonuje.
,,Ne to bude dobré, opravdu." přesvědčovala právě někoho.
Moje máma má krásné hnědé vlnité vlasy. Postavu má hubenou a celá mi připadá, jako kdyby kdysi byla modelkou. Je opravdu pěkná, proto skoro každý sobotní večer tráví někde v restauraci. Její problém ale je, že s žádným mužem není spokojená. Jenom s mým otcem byla, ale ten jí opustil. Pořád jsem nezjistila proč ale máma o tom nechce mluvit.
Po mámě jsem bohužel vlasy nezdědila. Mám je sice hezky hnědé, ale vlny nikde. Jenom rovné jako hřebíky po tátovy. Naštěstí už nenosím dva culíky, svázané růžovou gumičkou, takže vypadám normálně.
Moje postava je..no nejsem tlustá ale ani hubená. Jsem optimální ale stejně nejsem spokojená. Stehna by mohla být hubenější, zadek pevnější a prsa větší.
Opřela jsme se dole o schody a čekala, až máma dotelefonuje. Jak jsem tam poslouchala, asi se právě snažila domluvit nějaké to její ,,rande". Není fér, když vaše 36 letá matka má víc rande než vy, a to váš věk je teprve 16!
Konečně máma položila sluchátko se slovy ,, Ano bude se těšit. Pá." a poté se na mě podívala.
,,Potřebuješ něco?"
,,Máš na večer nějaký plány?" zeptala jsem se zase já a sledovala ji.
,, Jo, chtěla jsme jít s Tomášem na večeři." odpoví.
,,S tím Tomášem, jak si mu ještě minulý týden říkala "ten pán dole od hospody,?"
,, Jo to je on." pokývá hlavou máma a jde po schodech na horu. Já mířím za ní.,,Něco potřebuješ?"
,,Ne, já jen že nemám žádný program, tak třeba že bychom si někam zašli ale když ty nemůžeš..." sleduji jí a čekám na odpověď.
,,Opravdu mě to mrzí Ket, ale já to měla už domluvené. Tak třeba zítra" koukne na mě svým omluvným pohledem a čeká, že je všechno v pořádku.
,,Zítra nebudeš moct, protože máš zase hodně práce. Říkáš mi to každou neděli." vyjedu na ní trochu zvýšeným hlasem. ,,A nemusíš se omlouvat, ani říkat, že ty jediná vyděláváš, a díky tomu si tak dobře žijeme." dodám a opřu se o zábradlí u schodiště v patře.,, Já to chápu." řeknu a otočím se a jdu do svého pokoje.
,,Ale notak Ket. Děláš, jako kdyby ti bylo 5." řekne máma.
,,No tak dobře," řeknu a otočím se,, ale mám pravdu, buď si v práci, nebo jsme já ve škole , a nebo si chledáš chlapa." pokrčím rameny. ,,Pokud chceš namítnout, že i ty potřebuješ mít svůj život tak to je dobrý." řeknu zase na to. Většinu jejich vět znám z paměti, protože takovouhle debatu jsem vedly už několikrát a já si to zapamatovala. Mám hold dobrou paměť.
,,Teď jsem tohle nechtěla říct." řekne podrážděně. ,, A přestaň po mě dokončovat věty."
,, Já je nedokončuju, když si je ještě ani nedořekla." odpovím já naštvaně.
,,A neopravuj mě." dodá máma. Chvilku na mě zlostně kouká, ale pak jako by její obličej roztál, všechen vztek z ní znatelně odchází. Nemůžu si pomoc ale také na ní přestávám být naštvaná. Ona za to přeci nemůže a já se fakt nechovám jako skoro dospělá.
,,Promiň." řekneme obě zárověň a začneme se tomu smát. Je to zvláštní, ale tohle se nám stává často. Jsem naštvané a pak se hned smějeme.
,,Mami, dáš mi nějaké peníze?" zeptám se poté, co se přestaneme smát. ,,Chci jít ven si něco koupit."