1. kapitola- Smrt

19. srpna 2008 v 20:57 |  Život po smrti
Ležela jsem na posteli nemocničního lůžka a v bolestech koukala do stropu. Takhle jsme trávila všechny své dny už po dobu několika týdnů, co v téhle nemocnici ležím. Dnes to ale bylo jiné. Věděla sem, že dnes už je to naposledy. Poslední den, možná i hodiny, kde mám možnost slyšet ten venkovní šelest aut a občasné zaspávání ptáků. Poslední den, když uvidím slunce, jak skrz záclony na protějším okně prostupuje do pokoje a zanechává ho příjemně teplým. Poslední den, kdy budu marně čekat na zázrak, který mě vyprostí z toho to zlého snu, který nemá probuzení.

Zase jsme začala bolestivě kašlat a potom se svíjet na lůžku, protože mám pocit, že při každém zakašlání se mi plíce roztrhnou. Ale zvykla jsme si na tu bolest a na tu trýzeň a už jsme si tak připadala normální.
Ani si už nevzpomínám na dobu, kdy jsme chodila do školy. Je mi sice teprve 16 ale v nemocnici jsem za poslední 2 roky trávila veškerý svůj čas a na normálně věci, jako je třeba chodit do školy nebyl čas.
Do mého pokoje vešla sestřička. Měla jsme jí ráda, protože se stále usmívala a tak mi dávala naději, že život jede dál, i když ten můj končí. Často mi vyprávěla o tom, co se děje venku a nebo si vymýšlela příběhy jenom aby mě rozesmála. Když jsem v nemocnici nastoupila, povídala jsme si sní ale dnes už mluvit skoro nemohu, protože pokaždé, když se mi z hrdla vytratí jenom hláska, popadne mě strašný kašel a tak se mluvení raději zdráhám.
Sestřička si sedla na kraj mé postele a usmála se.
,,Ahoj Dano." pozdravila mě svým jemným hlasem ,,Dneska je ale krásný den viď? "
Němě jsme přikývla. Nechtěla jsme jí dát nijak najevo, že bude asi poseldní člověk, kterého uvidím. Moji rodiče sem totiž už moc často nechodili. Máma se totiž vždycky rozbrečela a táta ji pak musel dlouho utěšovat. Často jsme také slýchávala, že se to všechno spraví ale ve výrazu lidí jsme poznala, že to tak vůbec nemyslí.
,,Přinesla jsme ti něco dobrého k jídlu, ale nesmíš to na mě říct vrchní, víš že to máš zakázáno." spiklencky se na mě usmála a z kapsy banán.
Ve snaze jí potěšit jsem se usmála ale zase jsme začala kašlat. Sestra mi mezitím loupala banán a pak , když jsme dokašlala, mi ho po malých kouscích vložila do pusy. Pomalu jsme kousala a potom polkla. Bohužel, já banán ráda neměla ale to jsme sestřičce nikdy neřekla. Ona se pro mě snaží a já ji budu ještě kazit radost? Ona byla asi poslední člověk, kterému na mě záleželo, tak jsme si ho nechtěla zprotivit svými mlsnými choutkami.
,,Vidíš jak to je dobrý." řekla laskavě, když jsem celý banán dojedla. ,,Ještě bych tu s tebou ráda zůstala ale musím jít, za chvilku máme vizitu." protočila panenky, což dělala vždycky, když jí něco připadalo zbytečné a pak odešla.
Nechtěla jsme, aby tu zůstala. Aby viděla můj konec. Poslední mé záchvěvi před smrtí a pak poslední výdech. Určitě by se jí to zase vracelo stále dokola, když by usínala a to jsme prostě nechtěla.
A tak jsem ležela dál a koukala do stropu.
A pak, bylo už dlouho po obědě, kdy mi jedna z pomocných sester přinesla jídlo, jsem cítila, že už končím. Mou duši něco táhlo pryč ale já se držela dál. Teď přišel ten okamžik, na který jsem někdy i toužebně čekala ale já pryč jít nechtěla. Ne nechci opustit tu nemocnici, to lůžko. NE!
Přístroje, co hlídají můj stav začali pípat a já už nebyla ve svém těle. Jenom jsme se vznášela nad postelí a sledovala tu pobledlou, hnědovlasou holku, co bývala mnou.
Do místnosti se přihnali dvě sestry. Vznášela jsme se jim nad hlavami ale oni měli oči jenom pro to prázné ležící tělo dole. A pak, najednou byla tma a ticho... Konečně jsem byla nadobro pryč. Mrtvá....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama