3. kaitola- Svět Jesici

19. srpna 2008 v 20:58 |  Život po smrti
Aloha přátelé. Takže je tu pokračování ale předem vás upozornuji, ty mšsta, jak sjou jmenované v článku opravdu existují. Klído se podívejte do map jako já xD

3. kapitola

Když se mi konečně zrak zaostřil a tma opadla, stála jsme na zelené louce. Nebyla jsme ovšem sama vedle mě stál mladík s krátkými hnědými vlasy v oranžovém letním triku a kraťasech. Když se na mě otočil zjistila jsme, že to je Darel ale v tom letním slunci, co na něj dopadalo a v tom lehkém oblečením jsem ho na první pohled nepoznala. Když jsme se podívala na sebe, také jsme byla jinak oblečená, protože nemocniční pyžamo , které jsme měla na svém lůžku se změnilo v krátké zelené letní šaty a na nohou jsme měla sandály.

,,Nediv se." řekl mi Darel i než jsme stačila pusu otevřít a zeptat se na něco. ,,Následovali jsme tu dívku, na kterou si ukázala. Mimochodem jmenuje se Jesica a žila v Lutonu, což je město poblíž Londýna. Londýna v Anglii." doplnil, znalecky.
,,Já vím kde je Londýn." oznámila jsme mu. ,,Zeměpis jsme ve škole brali."
,,To jen kdyby si nevěděla." řekl a pokračoval ve vyprávění. ,,Aby si uvěřila, máš možnost nahlédnou do jednoho světa, který si vybrala Jesica. Tento svět si ona vymyslela. Když byla malá, často jezdila ke své babičce do Hitchinu a tam obdivovala lesy. V nich si vždycky vymýšlela příběh, který ji vydržel až do té doby, než umřela ve svých 26 letech. Přejelo jí auto." doplnil až s jasnou chladností, jako kdyby mu to bylo úplně jedno.
,,Chudák" řekla jsem tiše.
,,Možná," řekl na to on a potom se otočil a začal scházet z mírného kopečku, na kterém jsme stály.
Kolem se rozprostírali převážně lesy a louky. Poblíž byl i potůček, ve kterém přeskakovali ryby. Připadala jsme si jako ve snu. Vše tu bylo tak svěží, voňavé a čisté. Nikde jsem nezaslechly ani auta, ani letadla, na které jsem byla zvyklá, protože nemocnice, ve které jsme ležela byla poblíž letiště a každý den jsme slýchávala jak kolem prolétá jedno letadlo za druhým.
Na nebi létaly ptáci, ve trávě bručeli brouci a i na dálku jsme poznali, že les žije stejně jako louky kolem něj.
,,Takže tohle je to co s vymyslela jo?" zeptala jsme se po té, co jsme došli na písčitou cestu, které protínala louku a vedla do lesa.
,,Ano je." odpověděl stručně.
,,A kam jdeme?" zase já ale doběhla jsme ho abych mu viděla do jeho obličeje.
,,Hledáme Jesicu. Tedy nehledáme, protože vím kde je. Takže míříme za Jesicou." řekl a koukl na mě.
Bylo na něm vidět, že si procházku užívá. Usmíval se a tváře se mu zbarvili do červeného odstínu od slunce. V očích mu poblikávali jiskřičky vždycky, když se podíval na nebe nebo do trávy. Jako kdyby si vychutnával každé zašustění letního vánku, který se mu opíral o vlasy. Ne že já bych si všeho kolem nevšímala stejně. Celý život jsme neunikla z Prahy, ve které jsme žila a ta proti tomuhle působila strašně depresivně a přeplněně.
,,A proč nezapojíš své křídla? Copak neumíš létat? Vzal by si mě do náručí a letěli by jsme spolu." pronesla jsme a vesele se usmála.
On mi stejný úsměv oplatil ale jeho odpověď nebyla tak radostná.
,,Dokud neuvěříš nepoletím."
,,Mám pocit že všechno záleží na víře." zavrtěla jsme nesouhlasně hlavou.
,,Ale ono vše záleží na té víře Dano. To právě musíš pochopit. Celé je to o tom, že uvěříš a pak můžeš cokoliv. Za živa si znala to úsloví, kdo věří může všechno že? Tak to platí tady. Celé je to na tom založené." zastavil se. ,,Říkal jsme ti to a nebudu ti to pořád opakovat. Nijak to do tebe asi nevtluču protože to by k ničemu nevedlo. Prostě se dívej a naslouchej. Možná se to příčí tvému rozumu a předchozímu přesvědčení, které jsi měla ale tohle není ta realita na kterou si byla zvyklá. Duše nepatří do něčeho, co by se dalo dokázat. Ale přesto je."
Celou dobu na mě koukal a široce se rozmachoval rukama aby svým slovům dodal důraz. Já ale jenom stála a poslouchala. Potom jsem sklopila hlavu a zase šla po cestě. Měla jsme pocit, že se na mě zlobí nebo že jsem ho zklamala a to co řekl nepotřebuje odpověď.
Šlapali jsme dál směrem k lesu a mlčeli jsme. On se kochal přírodou, já přemýšlela nad otázkou víry.
Konečně jsme se dostali do chladivého stínu lesa. Zastavila jsme se, protože cesta končila a dál byli jenom stromy. Darel mě došel a pokračoval dál, jako by ho vedla nějaká stezka, kterou já neviděla.
,,Děje se něco?" zeptal se, když si všiml že jsme se zastavila.
,,Ne nic." zavrtěla jsme hlavou a vykročila za ním do lesa.
Jen co jsme stoupla na porost lesu, stezka se začala klikatit lesem, vedle stromů. Darel stál přesně uprostřed jedné a když si všiml výrazu, který se mi objevil ve tváři radostně se usmál. Potom se ke mě rozběhl a ve výru radosti mě objal, vzal do vzduchu, otočil se se mnou a pak mě zase položil na zem.
,,Co se ti stalo?" zeptala jsme se překvapeně.
,,Ty si uvěřila, že jdu po cestě takže si tu stezku tady udělala. Ty už částečně věříš!" řekl a radostně se usmíval.
,,Takže už můžu jí do vlastního světa?" zeptala jsem se nadšená já.
,,Ne, to bohužel ne, ale jsi na hodně dobré cestě." kousek ode mě odstoupil a pak se podíval na své záda. Asi 5 vteřin na něco čekal ale nic se nedělo.
,,No, tak dobře na tom fakt nejsi, protože se mi řídla neobjevili." koukl na mě. ,,Takže musíme šlapat pěšky." otočil se ke mě zase zády a šel po cestě.
Já absolutně nic nechápala ale aspoň jsme mu na chvíli udělala radost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama