3. kapitola

19. srpna 2008 v 21:31 |  Moje kniha
III. Kapitola
Do dalších 4 dnů (konec týdne) věděli všichni a naprosto přesně, kdo k nám má nastoupit. Ale asi jenom já jediná, se zatím s rodinou Dajerů setkala a komunikovala. Tedy pokud nepočítáte různé náhodné setkání mých spolužaček. Všechno se většinou týkalo toho, že byli viděni, jak si Filip se svým otcem kupují jídlo a tak. Ale nejvíc mě dostala Nicola. V pátek přišla do třídy a okamžitě své partičce oznámila, že jí Filip pozval na rande. Prý, že jak byl z Nicoly nervozní, nedokázal to ani vyslovit (pozvání na rande) ale ona mu to ulehčila.
Je ale zvláštní, že před Matějem se o tom nezmínila a dál se spolu ,,muckaly,, o velké přestávce na chodbě.
Podle mě, když by to, co tvrdila byla pravda, stopro by se s Matějem rozešla, protože náš Matýsek je proti božskému Filipovi opravdu slabý odvar.
Bohužel, moje nadšení se stávalo den ode dne horší a nesnesitelnější. Strašně jsem po Filipovi toužila! Připadala jsme si jako pes, co ucítil hárající fenu a nedokáže za ní neběžet a nevykonat přirozenou psí potřebu. Tyg jsme se svěřila se svou touhou ale ona na mě jenom koukala, že to mě určitě zase přejde. Kéž by měla pravdu.
Dnes je sobota. Ležím na svém posteli ve svém pokoji. Náš dům je na kopci, pod bohatou čtvrtí a proto je tak obří. Naštěstí si ho kdysi máminina rodina koupila, takže nemusíme platit nájem, který by jsem z máminého platu sotva zaplatili.
Abych ho popsala. Máme přízemí a jedno patro a s tím i balkon směrem na zahradu, která je mimochodem taky dost velká a máme výhled, zkrs lesy, které se rozprostírají na celém kopci , na pár domů z bohaté čtvrti.
Když vejdete do našeho domu, nejdřív se dostanete do velké předsíně, z které máte přístup do všech místností v dolních patrech. Po pravici velká kuchyň zbarvená do modro bílo černé.
Po levici zase obývák se zabudovaným krbem. Naproti vchodu je koupelna. A vedle ní je naše pracovna s počítači a knihovnou. Tam se většinu dne máma zavírá a pracuje si na svých článcích a nebo na své nové knize. Naproti pracovně je místnost, kterou nikdo nevyužívá. Jsou v ní jenom staré koberce, nepoužívané oblečení a tak podobně. I dveře jsou nenápadně zastrčené za schody, které vedou nahoru do 1. patra.
Když po schodech vyjdete, ocitnete se ve zmenšené verzi spodního patra. Tedy ne, že by tam taky byla kuchyň, ale místnosti jsou stejně uspořádané ale menší. Na schody navazuje odpočívadlo, na kterém je gauč a různé květiny a rybičky. Je vedeno kolem výklenku schodů, který je poměrně veliký. Naproti schodům je koupelna, kterou používáme nejčastěji. Z jedné strany vedle ní je pokoj pro hosty a z druhé je jakoby druhý obývací pokoj. Z jedné strany je potom můj pokoj, a naproti němu je pokoj mámy.
S mámou máme takovou dohodu, že já nesmím k ní a ona ke mě. Tedy jako, když majitelky místnosti nejsou v dosahu. Máma tohle pravidlo zřídila poté, co jsme jí vyrabovala o vánocích skříň, protože jsme hledala dárky.
Celou dobu co jsme se válela na svých červeno-modrých peřinách, jsem přemýšlela, co budu dělat. Tyg se někam zdejchla s rodiči a vrátí se až v neděli. Petr si vyrazil někam se svými kámoši a mě (protože jsem holka) samozřejmě nevzali. Kdysi, bych strašně toužila v té partičce být, protože do ní patří i Matěj ale teď.... Zase mi myšlenky sklouzly k Filipovy. Za celý den na něj myslím nejméně 22 hodin. A to počítám i spánek. I máma mi teď pořád říká, že nevypadám na to, že vnímám. Včera jsme se dívali Auta-kreslený film- a já nevnímala, i když ten filmeček úplně zbožňuji. Už v devět jsme šla spát, ale usnula jsem stejně až někdy kolem jedné. Když tak uvažuju, co ten kluk se mnou dělá teď, co to se mnou bude dělat, až bude chodit do školy a já uvidím, jak si něco začíná s Nicolou?
Zvedla jsem se z postele a vyšla z pokoje. Ze spodního patra jsme slyšela jak si máma s někým telefonuje.
,,Ne to bude dobré, opravdu." přesvědčovala právě někoho.
Moje máma má krásné hnědé vlnité vlasy. Postavu má hubenou a celá mi připadá, jako kdyby kdysi byla modelkou. Je opravdu pěkná, proto skoro každý sobotní večer tráví někde v restauraci. Její problém ale je, že s žádným mužem není spokojená. Jenom s mým otcem byla, ale ten jí opustil. Pořád jsem nezjistila proč ale máma o tom nechce mluvit.
Po mámě jsem bohužel vlasy nezdědila. Mám je sice hezky hnědé, ale vlny nikde. Jenom rovné jako hřebíky po tátovy. Naštěstí už nenosím dva culíky, svázané růžovou gumičkou, takže vypadám normálně.
Moje postava je..no nejsem tlustá ale ani hubená. Jsem optimální ale stejně nejsem spokojená. Stehna by mohla být hubenější, zadek pevnější a prsa větší.
Opřela jsme se dole o schody a čekala, až máma dotelefonuje. Jak jsem tam poslouchala, asi se právě snažila domluvit nějaké to její ,,rande". Není fér, když vaše 36 letá matka má víc rande než vy, a to váš věk je teprve 16!
Konečně máma položila sluchátko se slovy ,, Ano bude se těšit. Pá." a poté se na mě podívala.
,,Potřebuješ něco?"
,,Máš na večer nějaký plány?" zeptala jsem se zase já a sledovala ji.
,, Jo, chtěla jsme jít s Tomášem na večeři." odpoví.
,,S tím Tomášem, jak si mu ještě minulý týden říkala "ten pán dole od hospody,?"
,, Jo to je on." pokývá hlavou máma a jde po schodech na horu. Já mířím za ní.,,Něco potřebuješ?"
,,Ne, já jen že nemám žádný program, tak třeba že bychom si někam zašli ale když ty nemůžeš..." sleduji jí a čekám na odpověď.
,,Opravdu mě to mrzí Ket, ale já to měla už domluvené. Tak třeba zítra" koukne na mě svým omluvným pohledem a čeká, že je všechno v pořádku.
,,Zítra nebudeš moct, protože máš zase hodně práce. Říkáš mi to každou neděli." vyjedu na ní trochu zvýšeným hlasem. ,,A nemusíš se omlouvat, ani říkat, že ty jediná vyděláváš, a díky tomu si tak dobře žijeme." dodám a opřu se o zábradlí u schodiště v patře.,, Já to chápu." řeknu a otočím se a jdu do svého pokoje.
,,Ale notak Ket. Děláš, jako kdyby ti bylo 5." řekne máma.
,,No tak dobře," řeknu a otočím se,, ale mám pravdu, buď si v práci, nebo jsme já ve škole , a nebo si chledáš chlapa." pokrčím rameny. ,,Pokud chceš namítnout, že i ty potřebuješ mít svůj život tak to je dobrý." řeknu zase na to. Většinu jejich vět znám z paměti, protože takovouhle debatu jsem vedly už několikrát a já si to zapamatovala. Mám hold dobrou paměť.
,,Teď jsem tohle nechtěla říct." řekne podrážděně. ,, A přestaň po mě dokončovat věty."
,, Já je nedokončuju, když si je ještě ani nedořekla." odpovím já naštvaně.
,,A neopravuj mě." dodá máma. Chvilku na mě zlostně kouká, ale pak jako by její obličej roztál, všechen vztek z ní znatelně odchází. Nemůžu si pomoc ale také na ní přestávám být naštvaná. Ona za to přeci nemůže a já se fakt nechovám jako skoro dospělá.
,,Promiň." řekneme obě zárověň a začneme se tomu smát. Je to zvláštní, ale tohle se nám stává často. Jsem naštvané a pak se hned smějeme.
,,Mami, dáš mi nějaké peníze?" zeptám se poté, co se přestaneme smát. ,,Chci jít ven si něco koupit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama