3. kapitola- 3

19. srpna 2008 v 21:32 |  Moje kniha
Cestou do nemocnice jsem zavolala mámě. Ta nejdřív říkala, ať si nedělám srandu ale když jsme jí to odpřísáhla okamžitě zavěsila. Asi se vydala do nemocnice.
S Davidem jsme ani nemluvili. Mě noha opravdu bolela a on se asi snažil nevybourat. Měla jsem aspoň možnost si ho pořádně prohlédnout.
Měl na sobě džíny a černou bundu. Krátké hnědě vlasy mu sahaly do obličeje, který měl roztomile kulatý. Bylo na něm vidět, že už z klučičích let- a to i ze špeků- vyrostl , ale stále v něm zůstávalo něco dětského. Někoho mi připomínal, ale nedokázala jsme si vzpomenou koho. Měl tmavě zelené oči, které měly spíše barvu černé, ale ty zelené odlesky jsme přeci jen viděla.
Cesta nám uběhla docela rychle a příjemně. Aby nebylo tak tíživé ticho, David zapnul rádio, které bylo naladěno na mou oblíbenou stanici. Kdyby jsme byla doma, hned bych si zpívala ale teď mi to nepřipadalo moc vhodné.
,,Už jsme tam." upozornil mě asi po 5 minutách. Právě jsme vjížděli do brány před nemocnicí. Kolem prosvištěla jedna sanitka.
,,Díky, že si mě sem hodil." řekla jsem.
,,To je v pohodě, rád jsem se s tebou seznámil." krátce odlepil pohled do silnice a usmál se na mě.
,,Taky jsem tě ráda poznala. Ale mohlo to být za lepších okolností." lehce sem se usmála ale přepadla mě bolest v noze. ,,Au." řekla jsem tiše.
,,Raději tě předám už těm lékařům." řekl a zastavil na obrubníku kousek od vchodu do nemocnice.,,Dojdu ti pro vozíček." řekl
,,Ne já to zvládnu. Až tak se o mě starat nemusíš." řekla jsem zase já a otevřela jsem si dveře dřív, než stačil něco namítnout. Abych mu dokázala, že nejsem tak chromá, já idiot jsme se na tu nohu postavila. V tu ránu mnou projela ukrutná bolest. Vyjekla jsme a sesunula jsem se na zem. V očích se mi objevili slzy a kutáleli jsme se mi po obličeji.
,,Musím." pronesla David a zvedl mě na zdravou nohu a otřel mi slzy. ,,O jak ranivá je někdy pýcha."
,,Ještě se mi směj." řekla jsme naštvaně a popotáhla jsme.
On se jen ušklíbl a opřel mě o kapotu auta. Potom se otočil a zmizel v nemocnici.
Byla jsme naštvaná. Ne na něj ale na sebe. Chovám se jako idiot a to mi chce pomoc. Naštěstí se mi nějak extrémně nelíbí, takže nemusím mít strach, že se předním až tak moc ztrapním. To kdyby se jednalo o Filipa...
David se konečně objevil u vchodu a před sebou tlačil vozíček. Vedle něj šla sestra, která nevypadala moc štastně. Určitě jí táhlo na důchod a její pas nebyl zrovna nejtenčí.
,,Tady sestra mi nevěřila." řekl David a koukl po sestře. ,,Myslela si, že ten vozík chci ukrást."
Usmála jsme se. ,,Ty na to taky vypadáš." řekla jsme ironicky. Jeho klidný způsob chování a i jemné rysy jasně naznačovaly, že on by byl poslední, koho by z krádeže podezřívali. Ale jeden nikdy neví.
David mi přivezl vozíček až k nohám. Nasedla jsme na něj.
,,Já už se o ní postarám." řekla ta sestra a vystrčila Davida od řízení.
David jenom bezmocně pokrčil rameny. I když určitě nějakou sílu měl, proti téhle těžké váze určitě moc nezmohl.
,,Tak se zase někdy. A ať ti to dobře dopadne." kývl na mě a nasedl do auta. Poslední zamávání a odjel z prostorů nemocnice.
Koukla jsme na tu babku- pardón sestru- a nevině se usmála. ,,Bolí mě noha." řekla jsem a koukala na ní.
,,On mi to už řekl,"kývla směrem k bráně kudy David odjel. ,,Jedeme na rengen, máš sebou průkaz pojištěnce?"
Kývla jsem. Z té sestry šel i strach. Kdyby mi nebylo 16, tak bych se i opravdu bála. Nedivím se, že děti nemají rádi nemocnice zvlášť, když tam pracují sestry jako takhle. Zašátrala jsme v kapse pro peněženku a vytáhla jí. Bohužel společně s ní i Davidovu občanku. Dost pozdě jsme si uvědomila, že moje kolo má on v autě a já jeho občanku.
Sestra mezitím rozjela i s mým vozítkem do nemocnice. Sedět a vozit se je docela příjemné ale bohužel noha příjemná nebyla. Při každém zhoupnutí nebo poposkočení mě to v ní cuklo bolestí.
Začali jsme bloudit po nemocnici. Bloudila jsme spíš jenom já ale imaginálně. Sestra se totiž ve spletitých chodbách nemocnice vyznala a mě jenom bezstarostně tlačila před sebou.
Nakonec jsme zastavili v chodbě, kdy bylo asi 5 pacientů, který čekali na doktora jako já.
,,Až tě sestra zavolá tak jeď." řekla a koukla po ostatních. ,,Zařídím to, aby si šla přednostně." řekla a pak zaťukala na dveře ambulance. Vyšla mladá sestra. Chvilku spolu s tou ,mojí, sestrou klábosila a nakonec se dohodli, že další na řadu pudu opravdu já. Mladá sestra si ode mně vzala kartičku od pojišťovny a zmizla v ordinaci. Ta stará, která se o mě tak pečlivě starala mi neřekla ani ahoj a odešla z chodby, odešla z mého života.. No nebudu přehánět.
Těch pár minut uteklo jako voda. Než jsem se nadála, ta mladá sestřička vyvedla jednoho pacienta se sádrou na ruce ven a mě pak přivezla k sobě do ordinace. Dovezla mě až k bílému lehátku, na které jsem si s její pomocí vyšplhala a posadila se. Potom jsme s paní doktorkou vedli dost nudný rozhovor o tom, co se mi stalo a nakonec po rengenu, kterým jsme si prošla jsme zjistili, že moje srážka se žlutou pouliční lampou dopadla ukázkovou zlomeninou lýtkové kosti.
Nevěřila jsem, jak rychle to šlo. Hned co doktorka určila diagnózu mě zase položila na lůžko a pak donesla sádru. Různě mi to obmotávala a pak mazala sádrou. Mě se to dost líbilo ale občas mnou zase škubla bolest. Noha se nořila do tepla a to mi dělalo moc dobře. Po skončení procesu jsem se dozvěděla, že mám napůl chodící sádru. To znamená, že teď s ní nemám chodit ale že dostanu berle, které mi chůzi časem zjednoduší.
Potom mě sestra vyvezla z ordinace. Teď musíme počkat na mámu, protože prý musí dojednat nějaké věci ohledně pojistky a jak se o mě starat.
Ani jsme nemuseli dlouho čekat. Jen co jsme vyjeli z ordinace moje máma se přiřítila chodbou k nám. Nejdřív se usmála, protože jsem nevypadala nijak nemocně ale pak se podívala na mojí nohu. Tvář se jí zkřivila strachy.
,,Promiň mami." řekla jsem tiše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama