4. kapitola- les

19. srpna 2008 v 20:59 |  Život po smrti
Další kapitolu dávám až po dlouhé době. Vysvětluji to tím, že jsme měla spisovatelskou krizi a nějak mi to nešlo. Tuhle kapitolu jsme tím pádem přepisovala aspoň 3 a tak abych to nepřepisovala tak to už zveřejnim, jinak bych se zbláznila :D

4. kapitola

Pořád jsme šli po cestě. Vypadalo to, že snad nás provede celým lesem protože nikde se neztrácela ani nezužovala. Jako první šel Darel a já asi pět metrů od něj. Slyšela jsme, jak si pobrukuje nějakou veselou melodii, která se mi zdála povědomá ale nedokázala jsme si jí zařadit. Po půl hodinové cestě lesem jsem to už nevydržela a spustila.
,,Dojdeme tam někdy?"
Darel se zastavil a s úsměvem se na mě otočil. ,, Dočkej času."
,,Ale mě už bolí docela nohy, ty sandály totiž nejsou moc pohodlné." doplnila jsme s typicky holčičím hlasem a usadila se na jeden spadlý strom povalující se u cesty.
,,Já myslel že ti je 16. Tak to něco musíš vydržet ne?" zeptal se a přišel blíž ke mě.
,,No to je možná pravda, je mi 16 ale zapomněl si, že poslední 2 roky jsme proležela v posteli." řekla jsme mu a masírovala si chodidla.

Sedl si na kmen stromu co nejblíže mu to větve dovolily.
,,Já na to nezapomínám ale jak ti stále říkám, nejsme v reálném světě tak pokud si to nepředstavíš, bolest nohou mít nebudeš." řekl tónem, který používají rodiče, když svým ratolestem něco trpělivě vysvětlují.
,,Takže to, že se mi špatně chodí jsme si vymyslela ano?" zeptala jsme se.
,,Ano. Tohle totiž není přeci tvůj svět takže to co chceš tu mít můžeš. Jenom lidé sem určení to pociťují jinak." odpověděl na to a zase vstal.
Já na něj nejdříve nevěřícně koukala. Ta představa, že jsme si bolest vymyslela mě dost děsila. Ale zase možnost že můžu cokoli...
,,Ne to nemůžeš." přerušil můj proud myšlenek Darel. ,,Promiň ale zapomněl jsme se zmínit, že ti dokážu číst myšlenky." řekl omluvně ale nehodlal čekat na mou reakci a pokračoval dále ,,Cokoli nemůžeš mít, musí to být možná v tomhle světě. Takže pokud si Jesica vymyslela něco, kde například nejsou kouzla a magie, nemůžeš to míti."
Pravděpodobně se snažil rozptýlit mě, abych neudělala žádnou scénu, kvůli tomu čtení myšlenek ale to se hodně spletl. ,,Jak to že mi můžeš číst myšlenky?To je moje soukromí!"
Promnul si obličej dlaní a pak se na mě laskavě usmál. ,,Víš, já tě sleduji už celý tvůj život. Už když ses narodila tak jsme věděl, že se sem jednou dostaneš a půjdeš do světů. Jako tvůj strážce o tobě musím vědět i to, co sama nevíš, abych ti mohl pomáhat a radit. Čtení myšlenek je přirozená schopnost, kterou my máme."
Vstala jsme a nevěděla co bych na to řekla. Přišlo mi to strašně ne fér, že někdo, kdo se mi možná i začíná trochu líbit má veřejný vstup do mým osobních věcech jako jsou mé myšlenky. Ještě míň se mi zamlouval fakt, že mě celý můj život sledoval někdo, kdo je mladý jako on. Podle vzhledu bych mu typovala tak na 20 maximálně 25.
,,Tak když si mě tak zaujatě sledoval, proč si mi třeba nepomohl? Když jsme trpěla bolestmi, nebo když nikdo jiný, než sestřička se na mě chodila koukat a ptát se, jak mi je?" vybuchla jsme vzteky a postavila se.
On udělal pár kroků a postavil se proti mě čelem. ,,Nemohl jsem, protože mi strážci do světa na zemi nepatříme. Nemůžeme se tam ani nijak dostat, protože brána má jenom jednu stranu. Chtěl jsem ti trápení ulehčit, opravdu ,ale nejde to. Musela sis to prožít sama až do konce." řekl a pohladil mě po rameni, aby mě utěšil.
Ucukla jsme a kousek odstoupila. ,,Musela? To bych neřekla." otočila jsme se k němu zády a pokračovala ve výšlapu po cestě.
,,Dano." řekl sladkým omluvným hlasem. ,, Ani já ani ty nemůžeme za to co se ti stalo. A teď je už pozdě se tím zaobírat. Je po všem." říkal při chůzi.
,,Je pozdě protože jsme mrtvá. Ano to je skvělá zpráva." řekla jsme ironicky. ,,Ale já bych raději žila než byla tady."
,,Taky že budeš žít. To že si umřela tam neznamená, že tady žít nemůžeš. To se ti snažím pořád vysvětlit ale ty to asi nechceš pochopit." odpověděl na mou poznámku Darel.
,,Jo jasně, já vím." mála jsme rukou, protože bavit se stále o tom samém tématu mě už nebavilo.
Šla jsem dál a poslouchala jeho kroky. Už si nepobrukoval jenom šel a možná se zdálo, že se i šourá, aby mě nemusel dojít. Mě to bylo jedno. Ať si je na mě naštvaný nebo jestli jsme ho zklamala mě teď zajímá hlavně to, aby takhle pakárna skončila protože toho množství čerstvého vzduchu mi nedělalo moc dobře.
*****
Už jsme ani nepočítala, jak dlouhou cestu jsme urazili. Kolem se to zdálo být stále stejné a ani nebe nezměnilo barvu, takže jsme klidně mohli jít i několik dní a nic by se kolem nezměnilo.
,,Jsme tady." řekl Darel, který už byl zase v čele naší výpravy.
A měl pravdu. Dostaly jsme se na rozlehlou mýtinu, na které se rozprostíraly malé dřevěné chatky jaké jsou vždycky v knížkách. Všude se rozléhal hovor, zpěv až jsme se divila, že jsem si toho hluku nevšimla dříve.
A všude začali pobíhat lidé. Mladí , staří, děti nebo dospělí, zdálo se, že je tady snad plná vesnice.
,,Tak, jdeme se seznámit." řekl opět Darel a chytl mě za ruku a táhl do toho chumlu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama