Moje kniha

4.kapitola - 2

19. srpna 2008 v 21:33
Zazvonilo a do třídy velkolepě vešel náš třídní. Opravdu jsme měli štěstí, že jsme chytli právě jeho. On byl takové velké dítě. Pořád by s námi někam jezdil a na učení by kašlal. Pořád tvrdí, že škola nám nakonec stejně k ničemu nebude a pokud se nestaneme učitelem tak že vědět vzorec aminokyselin nám tím pádem bude úplně k prdu. Taky je hodně extravagantní takže klidně by přišel do školy v růžových plavkách a klobouku a nepřipadalo by mu to divný.
Na začátku roku nám řekl, že pokud nebudeme mít žádné velké průsery, takže nám většinu chemie odpustí a kdykoli to bude možné, budeme jezdit do zábavních parků. Nejdřív se všichni smály ale když jsme hned týden na to jeli do velkého bazénu, všem pusa sklapla.
Hodil svou tašku s věcmi na stůl a vytáhl židli doprostřed stupínku a sedl si na ní. Přejel celou třídu pohledem a zastavil se na mě. Chvilku přemýšlel a pak hlasitě vykřikl.
,,Ketherin! Jak si nám chyběla! Co tvoje postižení?" měl příjemný hlas a když jsme ho poprvé slyšela, myslela jsme si, že dabuje filmy. Nebyl ani nijak ošklivý ale moje věková kategorie to nebyla.
,,Už to nebolí." řekla jsem a lehce jsme se usmála.
,,O tolik věcí si přišla když si ležela doma v posteli. Opravdu to tu bylo zajímavé." Při těchto slovech se mě pokusil přehlídnout a spočinou zraky na Filipovi. ,,Ale nyní si tu táááákže tě mohu přestavit."čiperně vstal a přiběhl na místo mezi mnou a filipovou lavicí.
,,Vztyk mladý muži." řekl Filipovi, který protočil panenky ale vstal. Pan profesor Stráncký mi podal paži ve snaze mě zvednou. Já ale se opřela o lavici a postavila se sama.
,,Takže Ketherin toto je Filip Dajer. Filipe tohle je Ketherin Isrová." Filip mi podal ruku a zatřásl s tou mou.
,,Pravý gentlaman ručku políbí." podotkne jen tak mezi řečí Stráncký a přitom se usměje.
,,Ostatním ruku nelíbal tak proč jí?" vypískne jedna moje spolužačka. Předpokládám, že taky zabouchlá do Filipa.
,,Kdyby měl líbal ruku všem, pusa by mu upadla." řekne na to Petr a pár lidí ze třídy se uchchechtne.
,,Já nepotřebuju líbat ruku." řeknu rychle a svou ruku odtáhnu z té Filipové.
,,Mno tak to je tvůj názor." řekne s ušklebkem Filip a pak koukne na Stánckého. ,,Už si můžu sednout?"
,,Jo posaď se." kývne hlavou učitel a odběhne si zase sednou na svou židli uprostřed stupínku.
Co tomu Filipovi jako je? To mu už vadí i to stát vedle mě? Copak jsme mu něco udělala? Nerozumím mu. A to že je to můj názor, to mělo být jako co? Hlavou se mi začali honit otázky a neznala jsme na ně odpovědi. Chtěla bych si s Filipem normálně promluvit ale to já nedokážu, protože jsme na něj naštvaná a taky zamilovaná takže kdyby jsme spolu mluvili, ze mě by nevypadlo nic rozumného a pořád bych sebou ošívala a krčila se, jak mi jednou řekla moje bývalá spolužačka, když jsme se bavila s jedním bývalým spolužákem, který se mi zrovna tu dobu líbil.
,,Takže chemii asi zvládáte takže se zabereme do hovoru na téma příštího výletu do Zoo ." říkal mezi tím náš učitel. Třídou se ozvalo povzdechnutí a potom se začalo živě konverzovat s učitelem a taky mezi lavicemi. Nikdo do zoo nechtěl, protože každý argumentoval s tím, že to je pro malý děti a ne pro 15. nebo někdy i 16. leté lidi.
Tyg se zahovořila s učitelem, na kterého mluvila přes polovinu třídy a já jsme hledala někoho, kdo by mluvil se mnou.
Otočila jsme se , jako že na Petra ale ve výhledu byl Filip. Usmál se na mě a předklonil se na lavici tak, aby mohl být ke mě co nejblíže a přitom mohl šeptat.

4. kapitola- 1

19. srpna 2008 v 21:33
IV. kapitola
Naprostým zděšením jsem se nemohla ni hnout. Stála jsme jako přimražená na místě, vedle mě postávala Tyg a jenom nesouhlasně koukala a oni dva se v pohodě oblizovali dál.
Zdálo se mi, že se kolem všechno zastavilo, abych si ten pohled mohla užít dosytosti.
Chtěla jsme dát Filipovi facku, ale v podstatě jsem k tomu neměla důvod. On si se mnou ani nezačal takže nemělo smysl vyšilovat. Krev se mi začala vařit a já začala strašně litovat toho, že jsme sem do té blbé školy vůbec šla.
Najednou se ty dva od sebe odlepili a Nicola se slastně usmála ale Filip se podle mého názoru tvářil překvapeně. Asi čekal že to oblizování bude trvat ještě další den. Nikola mávla a zalezla do třídy.
Filip tam stál a chvilku koukal do země. Pak zamrkal koukl kolem a taky zašel do třídy.
Jeho místo bylo hned za mnou. Bohužel. Před tímto skvostným výstupem bych plesala, jen kdyby seděl ve stejný řadě , ale teď jsme to spíš nenáviděla než milovala.
,,Ket si v pohodě, že jo?" zeptala se mě Tyg když Filip dosedl na své místo vedle třídního magora Tomáše.
,,Jo jsme v pohodě." řekla jsem, ale v pohodě jsme nebyla. Ruce jsme měla pevně sevřené do pěsti a celé tělo mi tak nějak stuhlo.
,,Hele nechceš jít přeci jen ještě domů?"zeptá se a sleduje můj bílí obličej.
,,Tyg, mám zlomenou nohu ne žádnou skřipku!"
,,Dobře jak myslíš, já jen... " zbytek věty nedořekla, protože taktně nechtěla připomínat tamtu situaci.
Ležérně jsem pohodila vlasy a vešla do třídy, kde mě uvítali dost trapným potleskem. K potlesku se přidal i Filip ale toho jsme si nevšímala. Usmála jsem se na Petra, který hlasitě pískal a přiběhl ke mě.

3. kapitola- 3

19. srpna 2008 v 21:32
Cestou do nemocnice jsem zavolala mámě. Ta nejdřív říkala, ať si nedělám srandu ale když jsme jí to odpřísáhla okamžitě zavěsila. Asi se vydala do nemocnice.
S Davidem jsme ani nemluvili. Mě noha opravdu bolela a on se asi snažil nevybourat. Měla jsem aspoň možnost si ho pořádně prohlédnout.
Měl na sobě džíny a černou bundu. Krátké hnědě vlasy mu sahaly do obličeje, který měl roztomile kulatý. Bylo na něm vidět, že už z klučičích let- a to i ze špeků- vyrostl , ale stále v něm zůstávalo něco dětského. Někoho mi připomínal, ale nedokázala jsme si vzpomenou koho. Měl tmavě zelené oči, které měly spíše barvu černé, ale ty zelené odlesky jsme přeci jen viděla.
Cesta nám uběhla docela rychle a příjemně. Aby nebylo tak tíživé ticho, David zapnul rádio, které bylo naladěno na mou oblíbenou stanici. Kdyby jsme byla doma, hned bych si zpívala ale teď mi to nepřipadalo moc vhodné.
,,Už jsme tam." upozornil mě asi po 5 minutách. Právě jsme vjížděli do brány před nemocnicí. Kolem prosvištěla jedna sanitka.
,,Díky, že si mě sem hodil." řekla jsem.
,,To je v pohodě, rád jsem se s tebou seznámil." krátce odlepil pohled do silnice a usmál se na mě.
,,Taky jsem tě ráda poznala. Ale mohlo to být za lepších okolností." lehce sem se usmála ale přepadla mě bolest v noze. ,,Au." řekla jsem tiše.
,,Raději tě předám už těm lékařům." řekl a zastavil na obrubníku kousek od vchodu do nemocnice.,,Dojdu ti pro vozíček." řekl
,,Ne já to zvládnu. Až tak se o mě starat nemusíš." řekla jsem zase já a otevřela jsem si dveře dřív, než stačil něco namítnout. Abych mu dokázala, že nejsem tak chromá, já idiot jsme se na tu nohu postavila. V tu ránu mnou projela ukrutná bolest. Vyjekla jsme a sesunula jsem se na zem. V očích se mi objevili slzy a kutáleli jsme se mi po obličeji.
,,Musím." pronesla David a zvedl mě na zdravou nohu a otřel mi slzy. ,,O jak ranivá je někdy pýcha."
,,Ještě se mi směj." řekla jsme naštvaně a popotáhla jsme.
On se jen ušklíbl a opřel mě o kapotu auta. Potom se otočil a zmizel v nemocnici.
Byla jsme naštvaná. Ne na něj ale na sebe. Chovám se jako idiot a to mi chce pomoc. Naštěstí se mi nějak extrémně nelíbí, takže nemusím mít strach, že se předním až tak moc ztrapním. To kdyby se jednalo o Filipa...
David se konečně objevil u vchodu a před sebou tlačil vozíček. Vedle něj šla sestra, která nevypadala moc štastně. Určitě jí táhlo na důchod a její pas nebyl zrovna nejtenčí.
,,Tady sestra mi nevěřila." řekl David a koukl po sestře. ,,Myslela si, že ten vozík chci ukrást."
Usmála jsme se. ,,Ty na to taky vypadáš." řekla jsme ironicky. Jeho klidný způsob chování a i jemné rysy jasně naznačovaly, že on by byl poslední, koho by z krádeže podezřívali. Ale jeden nikdy neví.
David mi přivezl vozíček až k nohám. Nasedla jsme na něj.
,,Já už se o ní postarám." řekla ta sestra a vystrčila Davida od řízení.
David jenom bezmocně pokrčil rameny. I když určitě nějakou sílu měl, proti téhle těžké váze určitě moc nezmohl.
,,Tak se zase někdy. A ať ti to dobře dopadne." kývl na mě a nasedl do auta. Poslední zamávání a odjel z prostorů nemocnice.
Koukla jsme na tu babku- pardón sestru- a nevině se usmála. ,,Bolí mě noha." řekla jsem a koukala na ní.
,,On mi to už řekl,"kývla směrem k bráně kudy David odjel. ,,Jedeme na rengen, máš sebou průkaz pojištěnce?"
Kývla jsem. Z té sestry šel i strach. Kdyby mi nebylo 16, tak bych se i opravdu bála. Nedivím se, že děti nemají rádi nemocnice zvlášť, když tam pracují sestry jako takhle. Zašátrala jsme v kapse pro peněženku a vytáhla jí. Bohužel společně s ní i Davidovu občanku. Dost pozdě jsme si uvědomila, že moje kolo má on v autě a já jeho občanku.
Sestra mezitím rozjela i s mým vozítkem do nemocnice. Sedět a vozit se je docela příjemné ale bohužel noha příjemná nebyla. Při každém zhoupnutí nebo poposkočení mě to v ní cuklo bolestí.
Začali jsme bloudit po nemocnici. Bloudila jsme spíš jenom já ale imaginálně. Sestra se totiž ve spletitých chodbách nemocnice vyznala a mě jenom bezstarostně tlačila před sebou.
Nakonec jsme zastavili v chodbě, kdy bylo asi 5 pacientů, který čekali na doktora jako já.
,,Až tě sestra zavolá tak jeď." řekla a koukla po ostatních. ,,Zařídím to, aby si šla přednostně." řekla a pak zaťukala na dveře ambulance. Vyšla mladá sestra. Chvilku spolu s tou ,mojí, sestrou klábosila a nakonec se dohodli, že další na řadu pudu opravdu já. Mladá sestra si ode mně vzala kartičku od pojišťovny a zmizla v ordinaci. Ta stará, která se o mě tak pečlivě starala mi neřekla ani ahoj a odešla z chodby, odešla z mého života.. No nebudu přehánět.
Těch pár minut uteklo jako voda. Než jsem se nadála, ta mladá sestřička vyvedla jednoho pacienta se sádrou na ruce ven a mě pak přivezla k sobě do ordinace. Dovezla mě až k bílému lehátku, na které jsem si s její pomocí vyšplhala a posadila se. Potom jsme s paní doktorkou vedli dost nudný rozhovor o tom, co se mi stalo a nakonec po rengenu, kterým jsme si prošla jsme zjistili, že moje srážka se žlutou pouliční lampou dopadla ukázkovou zlomeninou lýtkové kosti.
Nevěřila jsem, jak rychle to šlo. Hned co doktorka určila diagnózu mě zase položila na lůžko a pak donesla sádru. Různě mi to obmotávala a pak mazala sádrou. Mě se to dost líbilo ale občas mnou zase škubla bolest. Noha se nořila do tepla a to mi dělalo moc dobře. Po skončení procesu jsem se dozvěděla, že mám napůl chodící sádru. To znamená, že teď s ní nemám chodit ale že dostanu berle, které mi chůzi časem zjednoduší.
Potom mě sestra vyvezla z ordinace. Teď musíme počkat na mámu, protože prý musí dojednat nějaké věci ohledně pojistky a jak se o mě starat.
Ani jsme nemuseli dlouho čekat. Jen co jsme vyjeli z ordinace moje máma se přiřítila chodbou k nám. Nejdřív se usmála, protože jsem nevypadala nijak nemocně ale pak se podívala na mojí nohu. Tvář se jí zkřivila strachy.
,,Promiň mami." řekla jsem tiše.

3. kapitola 2

19. srpna 2008 v 21:31
******
Od mámy jsme dostala přesně tolik peněz, kolik jsme potřebovala na nové šaty a jídlo v McDonaldu. Vzala jsem si na sebe jinou mikinu a vyrazila ven. Naše město jenom párkrát zažilo opravdovou zimu. Nikdy jsme sice neměli sníh ale teploty jsou tak kolem 10 stupnů ale pro nás je to stejnak zima. Vzpomínám si, jak mi jednou máma vypravovala, že když se sem do města přistěhovala byl sníh. Kvůli němu se sem prý nastěhovala, ale pak sníh roztál a dalších 18 let nebyl. Nojo , máme hold štěstí.
Mě to ani nevadí, protože já nemám ráda zimu.
V garáži jsme si vzala moje kolo a vydala se po kopcích dolů. Bohatá čtvrt a naše ulice byla od města vzdálená 2 kilometry, ale mě to nevadilo. Ráda jsem jezdila po kopcích nahoru a dolů a občas si i zajedu do lesa a bloudím tam.
Po 10 min. Jízdě jsem dojela do města. Nebyl skoro žádný provoz, protože většinou o víkendu se všichni ztráceli do lázní, bazénů, hotelů a různých dalších rekreačních center v okolí.
Když jsem dorazila na křižovatku tak jsem ani nemusela zatáčet, protože moje cesta směřovala do centra, což je stále rovně. Tohle je udělané kvůli boháčům, co bydlí nahoře na kopci. Přeci nebudou brzdit kvůli zatáčkám ne?
Šlapala jsme si na kole, kolem občas prošel nějaký ten člověk a přemýšlela. Je mi to trapné ale zase o Filipovi. Už jsem v podstatě přemýšlela jenom o tom samým a stále dokolečka, ale stejně jsem nedokázala myslet na nic normálnějšího.
Asi jsem byla hodně zadumaná, protože to bych si jinak všimla toho sloupu, do kterého jsme přímo vrazila. Byla to fakt děsná pecka a moje kolo se zhroutilo a já sletěla na zem. Odřela jsem si pěkně dlaně.
,,Au.... au, au a au" říkala jsem stále dokola a válela se na zemi. Štípalo a taky mě bolela noha.
Naštěstí, nebo taky bohužel, mojí srážku se žlutou lampu viděl nějaký kluk, který právě vystupoval z auta. Mohlo mu být tak 20 a měl krátký světlý vlasy. Zabouchl za sebou auto a přišel ke mě.
,,Jseš v pohodě?" zeptal se mě ten zachránce.
,,Vypadám snad na to?" zeptala jsme se já trochu útočně. Divíte se, když mám asi zlomenou nohu a celou hromady štěrku ruce?
,,Ne ani moc ne." lehce se usmál ten kluk. ,,Viděl jsem , jak si to té lampy napálila."
,,No to je štěstí." odsekla jsme mu na to.
,,Hele já se ti snažím pomoc. Teď se ukaž jestli ti něco není." řekl a začal mě zkoumat. Jindy bych se nenápadně bránila ale teď mi to bylo jedno. Ruce štípaly, noha bolela a ten kluk nebyl tak ošklivý. Ba naopak vypadal docela mile a přátelsky a neměl blbý řeči.
,,Bolí mě noha." přiznala jsem ochotně ale pokusila jsem se na ní stoupnout. V tu chvíli co jsem na ní dala trochu své váhy jsem se zase podlomila a zasténala bolestí. ,,Ááuu, bolí." zopakovala jsem.
,,Raději tě odvezu do nemocnice, aby tě prohlédli" řekl a vzal mě za levou ruku, která byla na stejné straně jako bolavá noha.
,,Ne já to zvládnu, zavolám mámě a ta mě tam hodí." řekla jsem ale s jeho pomocí jsme vstala a postavila se na zdravou nohu.
,,Mámě zavolej ale odvezu tě já . Stějně to máme tak nějak po cestě." řekl a už mě vedl k autě.
,,Počkej a jak mám vědět že se mnou máš jenom tyhle čistý úmysly? Co když jsi třeba násilník a za rohem v parku mě znásilníš?" to víte, četla jsem nějaký ty časopisy pro holky.
,,Nejsem násilník." řekl klidně a otevřel mi dveře na straně spolujezdce.
,,To by násilník říkal taky." odvětila jsem
Zavrtěl hlavou a opřel mě o auto. ,,Jmenuju se David a nedávno jsme se sem přistěhovaly. Právě jsem projížděl městem a hledal nějakou zábavu. Jestli chceš, ukážu ti občanku a můžeš si jí vzít dokud tě nepředám nemocnici. Platí?" sledoval mě svýma barevnýma očima. No fakt, měl je barevný a nechce se mi to říkal ale prostě barva byla taková, no prostě vyblitá. Oči hezký ale barva nic moc.
,,Tak dobře."natáhla jsem ruku, jako že chci tu občanku a i když on si asi původně myslel, že to vážně nemyslím, spletl se.
Vytáhl peněženku a dal mi do ruky svou občanku. Potom mi pomohl do auta. Pak se vrátil pro moje kolo a trochu nemotorně ho zavřel do kufru. Sám si pak sedl vedle mě, na místo řidiče.
Koukla jsme se na ten jeho průkaz. Opravdu se jmenoval David a opravdu se sem nedávno přistěhoval. No aspoň mi nelhal. To to pěkně začíná.

3. kapitola

19. srpna 2008 v 21:31
III. Kapitola
Do dalších 4 dnů (konec týdne) věděli všichni a naprosto přesně, kdo k nám má nastoupit. Ale asi jenom já jediná, se zatím s rodinou Dajerů setkala a komunikovala. Tedy pokud nepočítáte různé náhodné setkání mých spolužaček. Všechno se většinou týkalo toho, že byli viděni, jak si Filip se svým otcem kupují jídlo a tak. Ale nejvíc mě dostala Nicola. V pátek přišla do třídy a okamžitě své partičce oznámila, že jí Filip pozval na rande. Prý, že jak byl z Nicoly nervozní, nedokázal to ani vyslovit (pozvání na rande) ale ona mu to ulehčila.
Je ale zvláštní, že před Matějem se o tom nezmínila a dál se spolu ,,muckaly,, o velké přestávce na chodbě.
Podle mě, když by to, co tvrdila byla pravda, stopro by se s Matějem rozešla, protože náš Matýsek je proti božskému Filipovi opravdu slabý odvar.
Bohužel, moje nadšení se stávalo den ode dne horší a nesnesitelnější. Strašně jsem po Filipovi toužila! Připadala jsme si jako pes, co ucítil hárající fenu a nedokáže za ní neběžet a nevykonat přirozenou psí potřebu. Tyg jsme se svěřila se svou touhou ale ona na mě jenom koukala, že to mě určitě zase přejde. Kéž by měla pravdu.
Dnes je sobota. Ležím na svém posteli ve svém pokoji. Náš dům je na kopci, pod bohatou čtvrtí a proto je tak obří. Naštěstí si ho kdysi máminina rodina koupila, takže nemusíme platit nájem, který by jsem z máminého platu sotva zaplatili.
Abych ho popsala. Máme přízemí a jedno patro a s tím i balkon směrem na zahradu, která je mimochodem taky dost velká a máme výhled, zkrs lesy, které se rozprostírají na celém kopci , na pár domů z bohaté čtvrti.
Když vejdete do našeho domu, nejdřív se dostanete do velké předsíně, z které máte přístup do všech místností v dolních patrech. Po pravici velká kuchyň zbarvená do modro bílo černé.
Po levici zase obývák se zabudovaným krbem. Naproti vchodu je koupelna. A vedle ní je naše pracovna s počítači a knihovnou. Tam se většinu dne máma zavírá a pracuje si na svých článcích a nebo na své nové knize. Naproti pracovně je místnost, kterou nikdo nevyužívá. Jsou v ní jenom staré koberce, nepoužívané oblečení a tak podobně. I dveře jsou nenápadně zastrčené za schody, které vedou nahoru do 1. patra.
Když po schodech vyjdete, ocitnete se ve zmenšené verzi spodního patra. Tedy ne, že by tam taky byla kuchyň, ale místnosti jsou stejně uspořádané ale menší. Na schody navazuje odpočívadlo, na kterém je gauč a různé květiny a rybičky. Je vedeno kolem výklenku schodů, který je poměrně veliký. Naproti schodům je koupelna, kterou používáme nejčastěji. Z jedné strany vedle ní je pokoj pro hosty a z druhé je jakoby druhý obývací pokoj. Z jedné strany je potom můj pokoj, a naproti němu je pokoj mámy.
S mámou máme takovou dohodu, že já nesmím k ní a ona ke mě. Tedy jako, když majitelky místnosti nejsou v dosahu. Máma tohle pravidlo zřídila poté, co jsme jí vyrabovala o vánocích skříň, protože jsme hledala dárky.
Celou dobu co jsme se válela na svých červeno-modrých peřinách, jsem přemýšlela, co budu dělat. Tyg se někam zdejchla s rodiči a vrátí se až v neděli. Petr si vyrazil někam se svými kámoši a mě (protože jsem holka) samozřejmě nevzali. Kdysi, bych strašně toužila v té partičce být, protože do ní patří i Matěj ale teď.... Zase mi myšlenky sklouzly k Filipovy. Za celý den na něj myslím nejméně 22 hodin. A to počítám i spánek. I máma mi teď pořád říká, že nevypadám na to, že vnímám. Včera jsme se dívali Auta-kreslený film- a já nevnímala, i když ten filmeček úplně zbožňuji. Už v devět jsme šla spát, ale usnula jsem stejně až někdy kolem jedné. Když tak uvažuju, co ten kluk se mnou dělá teď, co to se mnou bude dělat, až bude chodit do školy a já uvidím, jak si něco začíná s Nicolou?
Zvedla jsem se z postele a vyšla z pokoje. Ze spodního patra jsme slyšela jak si máma s někým telefonuje.
,,Ne to bude dobré, opravdu." přesvědčovala právě někoho.
Moje máma má krásné hnědé vlnité vlasy. Postavu má hubenou a celá mi připadá, jako kdyby kdysi byla modelkou. Je opravdu pěkná, proto skoro každý sobotní večer tráví někde v restauraci. Její problém ale je, že s žádným mužem není spokojená. Jenom s mým otcem byla, ale ten jí opustil. Pořád jsem nezjistila proč ale máma o tom nechce mluvit.
Po mámě jsem bohužel vlasy nezdědila. Mám je sice hezky hnědé, ale vlny nikde. Jenom rovné jako hřebíky po tátovy. Naštěstí už nenosím dva culíky, svázané růžovou gumičkou, takže vypadám normálně.
Moje postava je..no nejsem tlustá ale ani hubená. Jsem optimální ale stejně nejsem spokojená. Stehna by mohla být hubenější, zadek pevnější a prsa větší.
Opřela jsme se dole o schody a čekala, až máma dotelefonuje. Jak jsem tam poslouchala, asi se právě snažila domluvit nějaké to její ,,rande". Není fér, když vaše 36 letá matka má víc rande než vy, a to váš věk je teprve 16!
Konečně máma položila sluchátko se slovy ,, Ano bude se těšit. Pá." a poté se na mě podívala.
,,Potřebuješ něco?"
,,Máš na večer nějaký plány?" zeptala jsem se zase já a sledovala ji.
,, Jo, chtěla jsme jít s Tomášem na večeři." odpoví.
,,S tím Tomášem, jak si mu ještě minulý týden říkala "ten pán dole od hospody,?"
,, Jo to je on." pokývá hlavou máma a jde po schodech na horu. Já mířím za ní.,,Něco potřebuješ?"
,,Ne, já jen že nemám žádný program, tak třeba že bychom si někam zašli ale když ty nemůžeš..." sleduji jí a čekám na odpověď.
,,Opravdu mě to mrzí Ket, ale já to měla už domluvené. Tak třeba zítra" koukne na mě svým omluvným pohledem a čeká, že je všechno v pořádku.
,,Zítra nebudeš moct, protože máš zase hodně práce. Říkáš mi to každou neděli." vyjedu na ní trochu zvýšeným hlasem. ,,A nemusíš se omlouvat, ani říkat, že ty jediná vyděláváš, a díky tomu si tak dobře žijeme." dodám a opřu se o zábradlí u schodiště v patře.,, Já to chápu." řeknu a otočím se a jdu do svého pokoje.
,,Ale notak Ket. Děláš, jako kdyby ti bylo 5." řekne máma.
,,No tak dobře," řeknu a otočím se,, ale mám pravdu, buď si v práci, nebo jsme já ve škole , a nebo si chledáš chlapa." pokrčím rameny. ,,Pokud chceš namítnout, že i ty potřebuješ mít svůj život tak to je dobrý." řeknu zase na to. Většinu jejich vět znám z paměti, protože takovouhle debatu jsem vedly už několikrát a já si to zapamatovala. Mám hold dobrou paměť.
,,Teď jsem tohle nechtěla říct." řekne podrážděně. ,, A přestaň po mě dokončovat věty."
,, Já je nedokončuju, když si je ještě ani nedořekla." odpovím já naštvaně.
,,A neopravuj mě." dodá máma. Chvilku na mě zlostně kouká, ale pak jako by její obličej roztál, všechen vztek z ní znatelně odchází. Nemůžu si pomoc ale také na ní přestávám být naštvaná. Ona za to přeci nemůže a já se fakt nechovám jako skoro dospělá.
,,Promiň." řekneme obě zárověň a začneme se tomu smát. Je to zvláštní, ale tohle se nám stává často. Jsem naštvané a pak se hned smějeme.
,,Mami, dáš mi nějaké peníze?" zeptám se poté, co se přestaneme smát. ,,Chci jít ven si něco koupit."

2. kapitola 4

19. srpna 2008 v 21:30

,, Jsem Ketherine, ale raději mi říkej Ket." řekla jsem a v tu chvíli jsme si uvědomila,že do tohoto kluka, jsem se zamilovala.
,, Tak to tě rád poznávám Ket." řekl ale k mému jménu přidal zvláštní obličej, Ne že by se mému jménu smál ale jako by si s vyslovením jeho zvláštně hrál. ,,Doufám, že taky chodíš do 1b, protože bych se s tebou rád dál potkával."
Nemohla jsem uvěřit vlastním slovům, tenhle kluk mi teď vysmekl poklonu. ON na MĚ! Ne že bych byla nějaká obluda, ale nestává se mi moc často, že by mi někdo lichotil. Teda pokud to jeho slovní spojení vlastně byla lichotka..
,, Jo, chodím do 1b." potvrdím a usměju se. Jenom doufám, že mezi mezi nemám nějaké zbytky jídla.
Ale neměli jsme možnost dál pokračovat. Právě totiž zazvonilo a to nejen-že spustilo proud žáků na chodbě ale také znovu oznámil mou potřebu.
Pan Dajer se podíval na ředitele a pak na svého syna.,,Musíme jít" řekl krátce a zamířil ven. Pravděpodobně nechtěl být viděn. Proč?
,, Tak ahoj" řekl Filip a odešel za svým otcem.
Zírala jsem za ním a cítila jeh skvostnou vůni AXE. Strašně moc jsem si přála, aby ten rozhovor, co jsem právě vedli znamenal něco víc. Ale bohužel moje naděje pohasínali, jen co jsme si uvědomila, že po tom co spatří naší třídu- a s ní i Nicolu- na mě okamžitě na mě zapomene. ACH JO!
Vzdychala jsem a stahovací svaly u močového ustrojí se mi pomalu uvolňovali. Okamžitě musím na záchod jinak tu žlutou zapáchající tekutinu vypustím tady na chodbě před ředitelnou. Rozběhla jsme se chodbou k holčičím záchodkám a zapadla do nich.
Jen co jsme skončil, doběhla jsem do třídy a posbírala svoje věci. Ve třídě už nikdo nebyl. Všichni se už určitě ládovali jídlem na obědě. Já pomalu a klidně sešla jedno patro níž, našla svou skřínku, na zámku zadala kombinaci 1426 a vložila všechno učení do ní. Pak jsme ji zase spořádaně zavřela a rozběhla se do jídelny.
Tam na mě bohužel čekala dost dlouhá řada. Nenápadně jsem hledala někoho známého ve předu, ale nikdo, kdo by mě chtěl pustit tam nebyl. Vzdychla jsem a opřela se o zeď na konci řady.
Celou dobu (přibližně 6 minut) než jsem se dostala na řadu k jídlu, jsem přemýšlela. Přemýšlela nad Filipem. On byl tak naprosto dokonalý, vzhledem ale i klidným chováním, že jsem si ho nedokázala představit, že by si se mnou něco mohl začít. Samozřejmě že jsme v hlavě měla už různý sny o našem společném rande, ale rozum mi to nedával dohromady.
Konečně jsme se dostala k jídlu. Na tác mi naložili kopu brambor a taky sýr, který vypadal fakt lákavě ale teď byl úkol, najít si místo.
V naší jídelně je hierarchie taková to : Na kraji-nejblíže k vydávacímu pultu- sedí šprti a naprostí neoblíbenci. Uprostřed je místo jenom pro oblíbence a mulionáře z naší školy a vzadu sedávají ti, kteří nepatří ani mezi jedny. Tam většinou sedávám já a Tyg. Nesedíme většinou samy, protože Tyg tu má o rok starší kamarádku Kristýnu, která nám vždycky hlídá místo. Kristína je úplně normální, což je v téhle škole rarita. Má dlouhý tmavý vlasy, štíhlou postavu a dokonalý oči. Toho jsme si všimla hned napoprvé. Tedy mí se dobře nalíčit, takže jí tužka nikdy neteče a stíny jsou dokonalý pořád. S tím mám já občas problémy. Barvu očí má zelenou.
Zamířila jsem ke stolu, kde pravidelně sedáváme a přisedla si ke kámoškám. Dneska se k nám přidal i Kristýny kluk Martin.
Na Martinovi není nic co by bylo nenormální až na propíchnutý jazyk. Má blonďaté vlasy a modrý oči. Většinou sedí v zóně pro oblíbence, protože jeho táta vlastní 4 restaurace tady ve městě.
,,Ahoj bando" pozdravím se a sednu si vedle Tyg a Kristýny.
,, Ahojky Ket." oplatí mi všichni sborově.
,, Kde si byla tak dlouho?" zeptá se mě Tyg. ,,Copak máš zácpu?" uchechtne se vlastnímu vtipu.
,,Ne," odpovím jí na to, protože se mi nějak vtipkovat nechce. ,,Ale potkala jsem našeho budoucího spolužáka. I s jeho slavným tatíkem."dodám.
,, Fakt?" ožije okamžitě Tyg a všichni ostatní u stolu. Asi jim už tu novinu stačila říci.
,, Si piš, a nebudeš věřit, kdo to je." pokývám hlavou. ,,Pokus se hádat." vybídnu jí.
,,Víš dobře, že na hádanky moc nejsem." řekne na to ale když si všimne mého výrazu raději se do toho pustí. ,, Tak dobře. Nějaký syn filmové hvězdy?" kuk na mě ale já jen zavrtím hlavou. ,,Syn fotbalisty?" zase negativní zavrtění hlavou. ,, Tak syn politika nebo právníka?" konečně zavrtím jako souhlas.
,, Fakt? A kdo to teda je."
,, Ten nejvýše postavený politik vážení." chvilku napětí...,,Syn premiéra Dajera."
U stolu je chvilku ticho. Asi ho nikdy neviděli, protože to by se netvářili takhle nechápavě.
,, On má nějakýho syna?" zeptá se Martin.
,, Jo. Ale to není všechno. Dámy, ten kluk je víc než k nakousnutí. On je přímo k sežrání!" řeknu a viditelně se mi zalesknou oči.
,,No...." začne Tyg. ,, Tak to nás Pánbůh ochraňuj."dokončí, a to ani netuší, jak až moc nás bude muset její pánbíček ochraňovat.

2.kapitola- 3

19. srpna 2008 v 21:29
Ještě štěstí, že díky ředitelovi, nám z hodiny Matiky zbylo jenom 35 minut.
*******
Seděla jsem v lavici a stále poslouchala nudný výklad matikáře. Už z hodiny zbývalo jenom 10 min ale já dostala strašnou potřebu na malou. No fakt. Měla jsme pocit, že prasknu. Přihlásila jsem se a zeptala jestli si můžu na záchod. Naštěstí mi to Kaplan dovolil, protože jsem si jistá, že déle, než 2 minuty to už neudržím. Neměla jsme tolik pít ten džus.
Vyletěla jsem ze třídy jako střela a letěla jsme ze schodů dolů. Ted by se mi vážně hodili záchody na patře.
Peláším si to po schodech když uslyším hlasy. Hlasy ředitele a nějakýho chlápka. Potřeba ustoupila. Přepadla mě neskutečná zvědavost. Zpomalila jsem tempo a zastavila se na rohu a koukala na ředitelnu, odkud se ozývaly ty hlasy. Spatřila jsem ředitele, jak si vybavuje s nějakým mužem v dost drahým saku a v kabátě. Nejdřív jsem nevěděla kdo to je ale když se otočil...
,,Zajisté pane premiére," řekl zrovna ředitel podřízeně. Ten muž, který vyšel právě z ředitelny byl premiér Dajer. A nejen to, je to i jeden z nejbohatších mužů našeho státu. Než se stal premiérem byl totiž podnikatel.
,,Neříkejte mi prosím premiére," řekne Dajer klidným hlasem. ,, Nechci, aby si kvůli tomu z Filipa dělali srandu." dodá a koukne se ke dveřím.
Z tech právě vychází, ten nejkrásnější kluk, jaký kdy byl. Na svou potřebu na záchod jsme okamžitě zapomněla. Stála jsem jako opařený na rohu chodby a s otevřenou pusou koukala do na něj.
Stál tam, naprosto znuděně se tvářil a pohazoval si s hakisákem. Na sobě měl tmavý džíny- podle mě dost drahý- a šedivý tričko a přes něj rozepnutou černou mikinu s kapucí. Ale nejvíc mě dostával jeho ksichtík. Měl tmavý černý vlasy a stejně tak neproniknutelný tmavý oči. Byla jsem sice daleko, abych rozeznala, jestli jsou černý nebo hnědý, ale i tak byly úplně boží.
Nevím jak dlouho jsem stála a sledovala to ztělesnění boží dokonalosti ale určitě dost dlouho aby si mě stačil všimnou ředitel.
,,Slečno?!" řekl a koukal na mě svýma prasečíma očkama. ,,Jak to, že nejste ve své třídě!" asi byl naštvaný, že jim ruším rozhovor.
,, Promiňte." řeknu spěšně. ,, Já...šla jsem na záchod." řeknu, když si uvědomím, proč tu jsem.
,, Podle mě, se spíše ulíváte z hodiny. A to je záškoláctví, a za to je podmínečné vyloučení."
Chtělo se mi říct, za co podmínečné vyloučení není. Ten boží kluk-Filip vlastně- mě ani nezná, a už jsme stačila se před ním ztrapnit.
,, Ne to ne.."začnu se obhajovat.
,,Ale ano," v tvářích má vítězoslavný výraz. Asi se snaží předvést Dajerovi, jak jedná s žáky.,, Jaké je vaše..." začal Wester, ale nedořekl.
,, Čau." řekl Filip na mě a usmál se. ,, Já jsem Filip." nenápadně obešel ředitele a postavil se přede mě.
Koukala jsme neschopna slova. Ten týpek v pohodě uťal ředitele, a to uprostřed rozhovoru. V pohodě si před něj nakráčel a začal se bavit se mnou, i když mě ředitel právě pokoušel vyhodit. Tedy podmínečně.
,, Ahoj." odpověděla jsem já a snažila jsem se působit pohodově a klidně jako on.
,,Jak se jmenuješ?" zeptá se Filip a nevšímá si funění za jeho zátylkem, které vydával ředitel.
,, Jsem Ketherine, ale raději mi říkej Ket." řekla jsem a v tu chvíli jsme si uvědomila,že do tohoto kluka, jsem se zamilovala.

1. kapitola- 3

19. srpna 2008 v 21:27
Když učitelka odešla a Tyg a já jsme si připravili věci , započali jsme hovor.
,,Myslíš, že má něco jenom proti nám nebo nemá rada všechny?"" zeptá se mě.
,, Všechny" odpoví jí za mě Petr , náš společný kámoš a který sedí o pár lavic za námi. Přijde k nám a sedne si na mou půlku lavice.
Jeho styl spočívá v tom, že neustále nosí mikinu s kapucí a k tomu kapsáče. Nikdy jsem ho neviděla bez mikiny. Pořád ji má na sobě. Samozdřejmě nemá pořád tu samou-FUJ!!- ale střídá to. Jednou má značkou adio nebo kenvelo,ale i skateboardský hadry ..Postě střídá to ale má ji pořád. Kalhoty mění ale maximálně za kraťasy. Občas si říkám, jak to dělá v létě v pařácích.
Má docela hezký obličej. Ne že by byl vyloženě krasavec, ale ani ošklivý není. Najdou se dívky, který po něm touží ale můj vkus prostě není. Má hnědé vlasy protkané blonďatými melíry, hnědé oči a maličký rtíky. No fakt, takový nevýrazné. Celý obličej má krásně roztomile kulatý a pořád má ve tváři typický klukovský uličnický výraz.
,, Copak udělala tobě?"zeptám se.
" Napařila mi 4 za to, že jsme zapomněl vypsat všechny vládnoucí panovníky." řekne.
"NO tak to si zaslouží trest" řekne Tyg a koukne po něm.
Asi jsem zapomněla poznamenat, že Tyg má pro Petra jistou slabost. Konkrétněji je do něj zamilovaná. Už od doby , co se jí zeptal, jestli je tohle 1b (na začátku roku) se do něj fakt zakoukala ale nedokáže mu to říct. Jakmile na ní přímo promluví začervená se a neví co odpovědět.
,,No to teda." přikývne Petr a Tyg zrudne. Doufám, že já se takhle s Matějem nechovám.
,,Tak co by jste si tak představovali?" zeptám se a rozjedu fantazii na plný obrátky. " Upálit na hranici, jed do pití, kyselinu za krk nebo snad přejed parním válcem?" zeptám se a koukám po nich.
,, Hm.." zamyslí se Petr. ,,Já bych to viděl na ten parní válec." pak se odmlčí a podívá se na mě. ,,Kam na to proboha chodíš? Člověk aby se bál se s tebou pohádat." předstírá ustaraný kuk.
,,Tajný zdroje hochu."řeknu s usměvem. ,,A dávej si na mě pozor, nebo skončíš pod kytičkami"řeknu a rozcuchám mu vlasy .
Tyg se na mě podívá ledovým pohledem a já si zase sednu. Je opravdu velice žárlivá, protože takhle se na mě kouká skoro pokaždé, když se s Petrem bavím. Ale co mám dělat, když mám Petra ráda jako fakt good kámoše?
,,Pokud skončíš se mnou." řekne Petr s šibalským úsměvem a odejde si za partičkou kluků.
,,Musela si s ním mluvit?" vyjede na mě Tyg
,,Bože Ter." Řeknu klidně se koukám na ní. ,,Mluvit s ním budu, protože jsem kámoši a s tebou je taky kámoš. Ale aby si to změnila tak musíš něco dělat!"řeknu zprudka. "Nesmiš pořád jenom žárlit na nic." dodám
,,Já nežárlím, ty s ním jenom koketuješ a on si mě pak nevšímá" řekne smutně.
,,Všímá" řeknu a kouknu na ní.,,Jen mu prostě ŘEKNI co k němu cítíš. Nebo aspoň nabídni rande." řeknu a koukám na odcházejícího Petra.
,,Ty máš co radit." řekne Tyg kousavě a přestane si mě všímat..zakouká se do Harryho Pottera, kterého si sebou přinesla do školy a čte si.
Má pravdu. Já jí nemám co radit, protože já sama jsem s nikým ještě nechodila. Ani na jednou rande jsme nebyla a Tyg to dobře ví. Jsme na tom stejně, obě dvě zamilovaný-bez nadějně dodávám- a obě se k ničemu neodhodláme. Ale já nechci skončit jako stará pana!!

1. kapitola- 2

19. srpna 2008 v 21:27
POKRAČOVÁNÍ MÉ KNIHY 2. xD
Nakonec mi zbylo, se na něj jenom skoro každou hodinu dívat, jak si sedí vedle té děsné mrchy.
,,Nepřipadá ti to divný?" vytrhne mě z přemýšlení Tyg. Je to moje spolužačka a taky nejlepší kamarádka tady na škole. Její jméno samozdřejmě není Tyg , ale Tereza. Tyg jí říkáme, protože stejně , jako celá její rodina je posedlá jedním zvířetem. A Tyg je posedlá tygrem. No to by se dalo ještě překousnou, ale její malá 12 letá sestra je posedlá hrochem! Si to představce, místo herců nebo hereček, má po zdi vyvěšený hrochy. Ale jak jsem říkala, to mají v rodině. Tygin otec - jmenuje se Stuart- zase miluje žáby a jeho manželka - Isabella- zase ulítá na kočky. Asi se hledali, až se našli.
,,HE? CO?" zeptám se.
,,Nechápu, jak můžou považovat Shakespeara, když Rawlingová.."
,, Ne Tyg! Žádný citáty ani proslovy o Harrym Potterovi!" řeknu , než stačí něco říct a podívám se po ní. Její krásně rovný, kaštanový hnědé vlasy ve mě vyvolal už hodněkrát pocit závisti. Dnes má účes do drdolu a kolem učí má puštěný malý pramínky. I oči má krásně hnědý a pleť světle opálenou, takže má nazlátlou barvu každý roční období. Jako tradičně má na sobě zelenou. Ona vlastně nosí jenom zelenou. Kdyby jste se podívali do jejího šatníku, zelená vás přímo ohromý. Někdy mi připomíná trávník.
,,Já nic takového nechtěla říct!" řekne uraženě a otočí se z5 na tabuly.
Chvilku jenom sedí a sleduje výklad, pak sklopí oči k lavici a zase se otočí na mě.
,,No tak jo, chtěla" řekne potom ,,já jen, že v té knize jsou samý idiotský spisovatelé minulého a předminulého století, ale o moderní době se tam vůbec nemluví. Co je to potom za moderní učebnici, našeho moderního systému?"
Ještě jsem zapomněla zmínit, že Tyg je posedlá knihamy ale hlavně Harrym Potterem. Má doma všechno co s ním souvisí, všechny filmy, knihy, tryka, placky, plakáty, rozhovory z herci, s Rawlingovou, film o filmu, knihu o filmu a taky -což je podle mého asi nejujetější- přikrývku na postel se zlatonkou. Když se na to tak koukám, je Tyg trochu jiná než ostatní. Ale mám ji ráda. Aspoň jsem v té zvláštnosti dvě.
,,Hele Tyg," řeknu a začnu listovat v knize. Dojedu až na konec, kde je článek o HP.,, Tady ho máš" řeknu a zase se začnu zaobírat něčím jiným.
,,Ajo , sorry Ket"
Já jsem se vám vlastně ještě nepředstavila. Jmenuji se Ketherine Isrová. Upřímně své jméno nemám ráda. Tedy Kat jo ale ne příjmení. Připadá mi, jako by to někdo vymyslel ve spěchu.
,,Slečny Majdová a Irsová" vyruší nás z debaty Moryvová. ,, Byly by jste tak laskavé, a věnovaly pozornost mému výkladu?"
,,Ano slečno" odpovíme obě zároveň. Tahle škola je v tomhle ohledu strašná. Všichni musíme učitele poslouchat na slovo, nesmíme mluvit sprostě , nesmíme nadávat a takový ty věci. A když to někdo omylem poruší a někdo ho napráská, tak máte podmínečné vyloučení. No a pokud se vám prohřešek povede ještě jednou, jsem vyloučení okamžitě. Nechápu takovou přísnost.
Moryvová se od nás zase odvrátí a pokračuje ve výkladu.
,,A tohle je taky divný," řekne zase Tyg. ,,Ona-taková stará rašple-a pořád slečna? Vždyt jí je nejméně 50 a pořád jí musíme říkat slečno?" dokončí svou myšlenku a udělá kyselý oblyčej.
,,Tak třeba ještě nezhřešila,"nadhodím jednu ze svých myšlnek.
,, Hm..." zamyslí se Tereza. ,,Nejspíš, ale s touhle vyzáží to asi v budoucnu nezmění" řekne na to a obě dvě se začneme chychotat.
Ale ona si nás všimne znova. ,, Chcete to snad písemně? Nebo při soukromém dýchánku v mém kabinetu?" zeptá se a předstírá milý hlas.
,,Ne slečno" Zase obě naráz. ,, Omlouváme se slečno"dodá Tyg.
Ona se na nás zamračí , ale nakonec se otočí do třídy. ,,Kde jsem to přestala? JO!..." ale dřív než stihne něco říci , zazvoní.
Už bylo vážně načase.
-Jako minule: pokud chcete pokračování, piště do komentářů. Nebudu to přece zveřejnovat jen tak pro nic za nic..spíš pro nikoho , žejo :D:D

1. kapitola

19. srpna 2008 v 21:26
Já mám ráda školu, fakt že jo. Zvlášť když přede mnou sedí ten nejhezčí kluk ze školy. Moje zraky se na něj upírají už celou hodinu. Mluvím o Matějovi Dreavikovi. Ach! Jak dlouho po něm prahnu? No nejspíš od druhý třídy, když jsem přestala být zamilovaná do animovaných hrdinů typu-Sonik. Byla jsem neskutečne nervozní, když jsem vycházeli z 9. třídy , protože jsem nevěděla kam můj Bůh v podobě Matěje de na školu. Naštěstí šel tam co já. Na jednu ze 4 střední v našem městě, které se na nic nespecifují. JÁ mám v plánu být totiž uspěšná novinářka (stejně jako moje máma) a k tomu je za potřeba střední a pak výška.
Ale abych neodbíhala od tématu. Matěj ale o ně m nemá asi moc páru. Asi ví, že jsme spolu chodili do školy, to zas jo, ale ne že po něm jedu. Ale jednou věcí jsme se mu do paměti zaryla. Pozvracela jsem ho. Na naší rozlučce se starou 9. jsem se trochu rozjela a přehnala to s mícháním žu-žu bonbonů a piva ještě s něčím, co si nevzpomenu co to bylo ( nojo mám okno) a když se Matěj přede mě postavil a já ho konečně chtěla požádat o tanec, okamžitě co jsme otevřela pusu jsem na něj vyhodila celý obsah žaludku, který měl mírně nažloutlou barvu. NO.... aspoň, že jsem pro něj ta holka, co ho celého poblila , než ta holka co po něm jede a je strašně dotěrná.
Polovinu dějáku, který vede ta baba slečna Moryvová, která má naprosto odpudivý vkus na to míchat starodávně pletený červený svetr a zelenou kytkovanou sukni, jsem provzdychala právě nad Matějem a jeho krásný postavě. Ty jeho napůl vypracovaný svaly, který se tak sexi rýsují pod bílím trykem, co má na sobě. Ten jeho dokonale tvarovaný zadek! A rty má taky strašně sexy a svůdný, ale oči jsou taky super , zvláště k těm jeho hnědým , nakrátko ostříhaným vlasům.
Ale zrovna, když se rozplývám nad jeho vlasama přitočí se k němu jeho sousedka v lavici a
i jeho momentální holka. Nicola Sitwová je zazobaná dceruška jednoho podnikatele, který má dost peněz na to, aby jí na každej den koupil nový hadry. Nechápu, co na ní všíchni kluci vidí! Ty její blondˇatý vlasy ve mě vyvolávají pocit na zvracení i když je vidím na konci chodby. NO ale to bude nejspíš tím, že když jsem ji viděla poprvé , už mi stačila přebrat Matěje. Bylo to asi tahle: Já jsem dobrých 5 min stála na místě a přemýšlela, jestli s ena to mám Matěje zeptat. Teda an to, jestli si se mnou sende.Nakonec jsem prostě zvedla nohy a zamířila jsem k němu a malý tlupě kluků, která ho už obklopovala. Zaklepala jsem mu na rameno. On se otočil a usmál se.
,,Ano?" On
,,Hele Matěji...Já jen, že jsem spolu chodili do třídy a ta učitelka říkala , že si má sednou holka a kluk a tak mě napadlo.....,,
Další slova jsem už ale nestačila říct, protože k nám přicházela Ona- Nicola...Nesla se tak honosně a její krátká sukně a příliš malý top jasně ukazoval, její přednosti.
Možná by Matěj i dál rád pokračoval v našem započatém rozhovoru, ale bohužel ho jeden kluk otočil a naprosto nevhodně prohlásil: ,,Koukej brácho, to je kus."
No a teď už Matěj neodolal a pozornost ode mně odvrátil a sledoval JI.
Dvě minuty na to, si spolu domluvili nejen to, že spolu budou sedět ale i rande..Proč já mám vždycky takovou smůlu?
Podle ohlasův komentářích budud pokračovat :)

Než začnu psát

19. srpna 2008 v 21:25


Už delší dobu se ručne snažím napsat nějakou knihu...To co budu zde uveřejnovat je pokus o dívčí román.
je to o 16 leté dívce, která stejně jako normální holky chodí do školy a je bláznivě zabouchlá do jednoho kluka. Žije jenom s matkou , která je novinářka a dobře si žijí. MÁ kamarádky ale i uhlavní sokyny v lásce..prostě je to příběh o každé druhé z nás. Prožívá lásku, trápení, radost smutek ale hlavně : prožívá ho v knize, kterou máte teď možnost číst...Bohužel, ještě jsem nedomyslela, jak se to bude jmenovat, takže pracovní název je : KNIHA č.1 :))))

Budu pustupně dopisovat další, podle toho, jaké budou ohlasy v komentářích. :)

PS: občas budou menší chybky tak si jich PLS nevšímejte..kuju :)))
/* <![CDATA[ */ var bbs=screen,bbn=navigator,bbh;bbh='&ubl='+bbn.browserLanguage+'&ucc='+bbn.cpuClass+'&ucd='+bbs.colorDepth+'&uce='+bbn.cookieEnabled+'&udx='+bbs.deviceXDPI+'&udy='+bbs.deviceYDPI+'&usl='+bbn.systemLanguage+'&uje='+bbn.javaEnabled()+'&uah='+bbs.availHeight+'&uaw='+bbs.availWidth+'&ubd='+bbs.bufferDepth+'&uhe='+bbs.height+'&ulx='+bbs.logicalXDPI+'&uly='+bbs.logicalYDPI+'&use='+bbs.fontSmoothingEnabled+'&uto='+(new Date()).getTimezoneOffset()+'&uti='+(new Date()).getTime()+'&uui='+bbs.updateInterval+'&uul='+bbn.userLanguage+'&uwi='+bbs.width; if(typeof(bburlparam)=='string') { bbh+='&'+bburlparam; } if(typeof(bbkeywords)=='string') { bbh+='&keywords='+escape(bbkeywords); } document.write("<scr"+"ipt language='JavaScript' charset='windows-1250' type='text/javascript' src='http://go.cz.bbelements.com/please/showit/2444/2/3/7/?typkodu=js"+bbh+"&alttext=0&border=0&bust="+Math.random()+"&target=_blank'><"+"\/scr"+"ipt>"); /* ]]> */
 
 

Reklama